Český paralympionik Jiří Suchánek získal v Tokiu bronzovou medaili. Ale na paralympiádě byl již potřetí. Po zranění při autonehodě 1999 mu lékaři nedávali moc nadějí. Nyní je nejen úspěšný po sportovní stránce, ale i inspirací pro mnohé s podobným osudem.
Jak jste se ke stolnímu tenisu dostal?Co vás na něm baví nejvíce?
To bylo v době, kdy jsem ještě pracoval v liberecké nemocnici na oddělení pro vozíčkáře jako instruktor soběstačnosti. Měli jsme pacienta na rekondičním pobytu a ten se zmínil, že hraje ping-pong. Tak jsem byl párkrát s klukama na tréninku. Bavilo mě to a začal jsem pravidelně trénovat. Po nějaké době přišly první medaile. S jídlem roste chuť. Chtěl jsem víc a zvyšovaly se i mé cíle. Zprvu se dostat ze skupiny C do skupiny A. Pak se dostat do reprezentace. Uhrát něco na světovém poháru. A dojít až k paralympiádě. Co jsem chtěl, to jsem si splnil.
Na ping-pongu mám rád, že . Získal si mě také tím, že je jedním z mála sportů pro handicapované, kde se do určité úrovně vozíčkář může vyrovnat zdravému soupeři. Je úžasné soutěžit a překonávat zdravé soupeře. Zvlášť ty, kteří přijdou na zápas s pocitem jasného favorita. Po několika výměnách jim začne lehce tuhnout úsměv, znejistí, musí makat, mě to vyhecuje a to je to krásné. Ten adrenalin, který koluje v žilách při změně stylu hry taktiky a vůbec ta touha po vítězství. Také je to velmi taktický a variabilní sport, ve kterém mám soupeře proti sobě. Asi by mě nenaplňovala například lukostřelba nebo plavání. Neměl bych pocit, že překonávám soupeře, ale jen sám sebe. Potřebuji mít proti sobě fyzicky protivníka.
Jaký je to pocit, získat bronzovou medaili na paralympiádě?
Úžasný, v Tokiu jsem získal již druhou z paralympijských her. První byla v Riu a to byl opravdu silný zážitek. Brečel jsem jako malý kluk.
Jak probíhaly oslavy po zisku medaile?
Oslavy v podstatě stále probíhají. První a hlavní proběhla u nás ve vsi. O ničem jsem nevěděl. O to větší bylo překvapení už při průjezdu obcí v doprovodu hasičských sirén. Ty mě doprovodily až na náves, kde čekalo strašně moc lidí se skvělou náladou a vlajkami. Stoly se prohýbaly jídlem, na které se místní složily. Co vám budu povídat, krása střídala nádheru.
Kolikátou paralympiádou byla pro vás ta letošní v Tokiu? Jak na ty předchozí vzpomínáte a v čem se od sebe lišily?
Tokijské hry pro mě byly již třetí. Prvních jsem se zúčastnil v Londýně (2012), druhé pořádalo brazilské Rio de Janeiro (2016) a třetí letos v Tokiu (2020+1). Upřímně nejkrásnější bylo Rio. Získal jsem tam bronz, zápasům přihlíželo obrovské množství diváků, kteří vykouzlili neskutečnou atmosféru a do boje o medaili jsem postoupil přes obhájce zlata z předešlé paralympiády. Londýn byl ale do budoucna zásadní. Je pravda, že jsem nevyhrál žádný zápas a byl jsem velmi smutný. Byl jsem totiž dost přemotivovaný, protože jsem v tom roce porazil celou světovou špičku, tak jsem věřil, že mám na medaili. Herně ano, ale selhala psychika. Ta právě byla zásadní pro další i menší turnaje. Od té doby se mi totiž začalo dařit téměř na všech větších turnajích. Výsledkem je od roku 2013 pět medailí z mistrovství Evropy, jedna z mistrovství světa a dvě z Letních paralympijských her. Díky covidovým opatřením byly tokijské hry nejslabší. Zahájení a veškeré závody a zápasy proběhly bez diváků. Nemohli jsme se podívat ani mimo vesnici. Byly to nejsmutnější hry, které jsem zažil.
Jak se vám s vaším kolegou Petrem Svatošem hraje? Kdo z vás je víc soutěživý? Porazil jste ho někdy?
V první řadě jsem moc rád, že se Petr do Tokia dostal. Moc jsem mu to přál. Maká, ale nedaří se mu postupovat ve světovém žebříčku. Nenominoval se tedy, ale byla mu přidělena bipatitní karta ke mně do družstva. Jsem rád, že se v Tokiu ukázal v tom nejlepším světle myslím a soupeři s ním musí počítat. Hraje se mi s ním dobře. Jsme tým kamarádů a to je důležité. Za poslední dva roky udělal velký pokrok. Zatím na vyhrané zápasy vedu, ale uvidíme jak naloží se svou momentální formou.
Jak probíhala vaše příprava na paralympiádu? Jak často a kde trénujete?
Od ledna do dubna jsem se snažil dostat do tréninkového koloběhu tím, že jsem trénoval alespoň dvakrát týdně. Poslední týden v dubnu jsem byl s Petrem na rehabilitačním pobytu v Praze a mohli jsme trénovat každý den. Od května jsem plánoval tří až sedmi denní soustředění, na kterých jsem trénoval vždy dvě hodiny dopoledne a dvě odpoledne. Zúčastnil jsem se také soustředění ve slovinském Lašku a slovenských Piešťanech. K mezinárodním tréninkovým kempům jsem absolvoval ještě menší, například v Ostravě, nebo Liberci. Bohužel bylo velmi těžké skloubit přípravu s prací a rodinou. Naštěstí jsem na zkrácený úvazek zařazen ve Vysokoškolském sportovním centru Victoria a tak mohu i v mém zaměstnání pracovat zkráceně.
Při přípravě je velmi důležitá konfrontace se světovými hráči. Právě na mezinárodních kempech jsem potkal i hráče nominované do Tokia. Je ale herní rozdíl na tréninku a následně při zápasu. Bohužel od března 2020 neproběhl kvůli covidu žádné světový pohár a já vlastně vůbec nevěděl, v jaké formě jsem do Japonska letěl. Čtrnáct dní před odletem jsem už trénoval. Stejně jako před paralympiádou v Riu jsem střídal rybaření a výlety s rodinou.
Jak se vám přihodilo vaše zranění? Můžete popsat, co se stalo?
V roce 1999 jsem utrpěl po zbytečné autonehodě poranění krční páteře v oblasti 5. a 6. krčního obratle. Nezvládl jsem zatáčku a skončil s autem na střeše. Bylo mi teprve sedmnáct, na silnici jsem tenkrát neměl co dělat. Neměl jsem řidičák, navíc jsem řídil pod vlivem alkoholu. S následným ochrnutím všech čtyř končetin mě vrtulníkem transportovali na Traumacentum v Liberci k dalšímu ošetření. Zde bylo mé rodině sděleno, že následky budou fatální. S tímto postižením se pacienti mnohdy ani sami nenajedí.
Jste obrovský bojovník. Odkud jste čerpal sílu nic nevzdávat?
Nevím, to asi ve mně bylo vždy. Jen to tu bojovnost možná autonehoda a následné vypořádávání s následky ve mě probudilo.
Věnoval jste se sportu i před nehodou?
Ano, věnoval. Bavily mě bojové sporty. Hlavně judo a aikido. Hrál jsem také fotbal. Za žáky a dorost v obraně na pozici pravého beka a stopera a za chlapy pravý útok.
Jaké vás nyní čekají sportovní plány?
Momentálně neplánuji. Jediné, co do konce roku chci dohrát, je Český pohár a trochu trénovat, abych si udržel výkonnost. Po novém roce začnu opět makat. Příští rok budu obhajovat bronz na mistrovství světa, které máme každé čtyři roky. Takže cíl je jasný.
Jak nejraději dobíjíte baterky? Baví vás například řízení? Pokud ano, má vaše auto nějaké speciální vybavení?
Mám několik variant, jak se dobít. Mezi mé koníčky patří rybaření a rodina. Občas něco (po)dělám v garáži. Rád pracuji se dřevem a snažím se k tomu, stejně jako k rybařině a přírodě, vést i našeho pětiletého syna. Zatím je ale ještě malý na to, aby ho to bavilo více než hodinu, a tak se vrátí opět k plastové tatrovce a hromadě písku. Byla doba, kdy jsem docela rád řídil. Mám standardní automobil, pouze s automatem, takže jízda je celkem pohodlná. Posledních sedm let najezdím ročně něco přes třicet tisíc kilometrů. Z řízení se stala povinnost a už mě to tak moc nebaví. Momentálně řeším koupi nového auta a podle financí, které seženu, zvolím jaké. Mým snem je dodávka, do které se lehce vejdeme s manželkou, dvěma dětmi, s jejich hračkami, s mým civilním a sportovním vozíkem, rybařinou, potřebami pro kempování a dalšími strašně důležitými věcmi, které s sebou vždy potřebujeme. Vidím to asi na tatru 815...
