Německo už není nemocný muž Evropy. Nakazil se jeho soused
Někteří Francouzi byli tento týden rozhořčeni, když se dozvěděli, že se jejich politickému chaosu smějí Italové. Za méně než dva roky se ve Francii vystřídalo pět premiérů, což je politický výkon, který nepřekonal ani Řím v době poválečných politických turbulencí, píše v analýze server BBC News.
A nyní se francouzský parlament – přeskupený po rozhodnutí prezidenta uspořádat v červenci 2024 předčasné volby – snaží sestavit většinu schopnou schválit rozpočet. K tomu se přidály čtvrteční celostátní stávky a demonstrace proti úsporným opatřením vlády.
Noviny v Římě a Turíně projevovaly při popisu nedávných událostí zřetelně zlomyslnou radost. Nejenže ponížily odstoupivšího premiéra Françoise Bayroua, ale varovaly také před spirálovitým růstem dluhu a vyhlídkou, že francouzskou ekonomiku bude muset zachránit Mezinárodní měnový fond (MMF). Ale jejich pozornost přitáhla především slábnoucí sláva prezidenta Emmanuela Macrona. „Kde je teď jeho velkolepost?“ tázal se deník Il Messaggero.
Náklady na obsluhu státního dluhu se v letošním roce odhadují na 67 miliard eur – v současné době spotřebovávají více peněz než všechna ministerstva s výjimkou školství a obrany. Prognózy naznačují, že do konce desetiletí překročí i tyto resorty a dosáhnou 100 miliard eur ročně.
Minulý týden ratingová agentura Fitch snížila hodnocení francouzského dluhu, což by mohlo francouzské vládě prodražit půjčky. Krok navíc odráží rostoucí pochybnosti o stabilitě země a její schopnosti splácet tento dluh. Možnost, že se Francie bude muset s prosíkem obrátit na MMF s žádostí o půjčku nebo požádat o zásah Evropskou centrální banku (ECB), již není pouhou fantazií. A to vše se odehrává na pozadí mezinárodních nepokojů: války v Evropě, klesajícího zájmu Američanů a neúprosného vzestupu populismu.
„V tomto kritickém okamžiku, kdy je v sázce samotná suverenita a svoboda Francie a Evropy, se Francie ocitá paralyzována chaosem, bezmocností a dluhy,“ okomentoval stav v zemi zkušený politický komentátor Nicolas Baverez.
Prezident Macron trvá na tom, že zemi dokáže z této situace vyvést, ale do konce druhého mandátu mu zbývá už jen 18 měsíců. Jednou z možností je, že vnitřní síla Francie – její bohatství, infrastruktura, institucionální odolnost – jí pomůže překonat to, co mnozí považují za historický zlom. Existuje však i jiný scénář: že vyjde z této situace trvale oslabená, jako kořist pravicových i levicových extremistů, jako nový nemocný muž Evropy.
Napětí ve vedení Francie
Vše se datuje od Macronova katastrofálního rozpuštění Národního shromáždění na začátku léta 2024. Namísto vytvoření silnějšího základu pro vládnutí se nový parlament rozdělil na tři části: střed, levici a krajní pravici. Žádná ze skupin nemůže doufat ve vytvoření funkční vlády, protože zbylé dvě se proti ní spiknou. Michel Barnier a poté François Bayrou se několik měsíců potáceli v úřadu premiéra, ale oba narazili na ústřední otázku, před kterou stojí všechny vlády: jak by měl stát získávat a utrácet své peníze.
Bayrou, 74letý centrista, učinil z otázky francouzského dluhu – který nyní činí více než 3 biliony eur, což je přibližně 114 procent hrubého domácího produktu (HDP) – své krédo. Chtěl stabilizovat splátky snížením rozpočtu na rok 2026 o 44 miliard eur. Byl ale svržen, když se proti němu v hlasování o důvěře spojili poslanci levice a krajní pravice.
Macron se hned poté rozhodl pověřit vedením země člena svého nejbližšího okruhu. Devětatřicetiletý Sébastien Lecornu, kterého minulý týden jmenoval premiérem, je tichý Normanďan, který se stal prezidentovým důvěrníkem během nočních setkání u whisky a rozhovorů v Elysejském paláci. Macron údajně oceňuje Lecornuovu loajalitu a pocit, že není posedlý svou vlastní politickou budoucností.
Po napětí, které provázelo Macronovo fungování s oběma Lecornuovými předchůdci, se dnes prezident a premiér téměř shodují. „S Lecornuem to v podstatě znamená, že Macron je premiérem,“ tvrdí ekonom a Macronův známý Philippe Aghion. „Jsou v podstatě zajedno.“
Úkol hodný Herkula
Macron chce, aby Lecornu provedl zásadní změny. Prezident, který se dosud přikláněl hlavně k politické pravici, chce nyní uzavřít dohodu s levicí – konkrétně se Socialistickou stranou (PS). Podle zákona musí Lecornu předložit rozpočet do poloviny října a následně je třeba, aby byl schválen do konce roku. Matematicky je to možné pouze v případě, že se k jeho centristickému bloku připojí „umírnění“ zprava i zleva – jinými slovy konzervativní Republikáni (LR) i socialisté (PS).
Problém je však v tom, že ústupek jedné straně zvyšuje pravděpodobnost, že se tím odcizí strana druhá. Například socialisté, kteří mají pocit, že jsou na koni, požadují mnohem nižší cíl pro snižování dluhu. Chtějí daň pro ultra-bohaté podnikatele a zrušení Macronovy důchodové reformy z roku 2023 (která zvýšila věk odchodu do důchodu na 64 let). Tyto myšlenky však nejsou přijatelné pro republikány, zastávající zájmy podnikatelů, a hrozí, že budou hlasovat proti jakémukoli rozpočtu, který je bude obsahovat.
Situaci ještě více komplikuje načasování: blížící se Macronův odchod ještě zmenšuje pravděpodobnost, že jedna ze stran souhlasí s ústupky. V březnu se konají důležité komunální volby a v květnu 2027 prezidentské volby.
Na obou koncích politického spektra stojí mocné strany – krajně pravicové Národní sdružení (RN) a krajně levicová Nepodrobená Francie (LFI) – které budou při sebemenším náznaku kompromisu s centrem křičet „zrada“. A každý významný politik bude mít pravděpodobně instinktivně tendenci omezit na absolutní minimum spolupráci s Macronem.
Lecornua tedy čeká herkulovský úkol. V nejlepším případě se mu podaří dát dohromady dohodu a odvrátit okamžitou porážku v Národním shromáždění. Takový rozpočet by však nutně musel být okleštěný, což by vyslalo negativní signál trhům a vedlo k dalšímu růstu nákladů na obsluhu dluhu. Alternativou je neúspěch a rezignace dalšího premiéra. Taková situace evokuje pro Macrona katastrofální scénář: další rozpuštění parlamentu vedoucí k dalším volbám, které by tentokrát mohlo vyhrát Národní sdružení (RN) Marine Le Penové. Nebo dokonce – jak někteří požadují – by se nabízela rezignace samotného Macrona za jeho roli v této patové situaci.
Souběh několika krizí
Při studiu francouzských dějin je vždy možné zaujmout méně katastrofický postoj. Koneckonců, země již v minulosti prošla krizemi a vždy se z nich dostala, a někteří vidí v Macronově Francii věci, které lze obdivovat.
Pro bývalého předsedu Republikánů Jeana-Françoise Copého „zůstávají základy francouzské ekonomiky, včetně její bilance dovozu a vývozu, pevné“. „Naše míra nezaměstnanosti je tradičně vyšší než v Británii, ale není to nic katastrofálního. Máme vysokou míru zakládání nových podniků a lepší růst než v Německu,“ dodává. Relativně pozitivní je i Macronův bývalý poradce Aghion. „Nestojíme na pokraji krachu jako Řecko,“ říká.
Podle jiných jsou jejich poznámky s ohledem na měnící se svět příliš optimistické, ne-li samolibé. „Nelze jen tak mávnout rukou nad hypotézou intervence MMF, jak to dělají politici,“ míní ekonom a profesor pařížské univerzity Philippe Dessertine. „Je to, jako bychom stáli na hrázi. Vypadá dost pevně. Všichni na ní stojí a neustále nám říkají, že je pevná. Ale moře ji nahlodává, až jednoho dne najednou všechno zkolabuje. Bohužel, pokud budeme i nadále nečinně přihlížet, přesně to se stane,“ vysvětluje.
To, co se nyní ve Francii děje, je souběh několika krizí najednou: politické, ekonomické a sociální – a právě to činí tento okamžik tak významným.
Jak minulý týden řekl průzkumník veřejného mínění Jerome Fourquet: „Je to jako nepochopitelná hra, která se odehrává před prázdným hledištěm. Voličům se říká, že dluh je otázkou života a smrti celé země, ale mnozí tomu buď nevěří, nebo nechápou, proč by to měli platit právě oni. V čele toho všeho stojí muž, který se dostal k moci v roce 2017 s velkými nadějemi a sliby, že překlene propast mezi levicí a pravicí, podnikateli a odbory, růstem a sociální spravedlností, euroskeptiky a euroentuziasty.“
„Emmanuel Macron je skutečným terčem odporu lidu a nese plnou odpovědnost za tuto katastrofu. Jako všichni demagogové proměnil naši zemi v ruiny,“ uzavřel komentátor Baverez z deníku Le Figaro.
