Rozhovor s Pavlem Křížem, jedním z nejvýraznějších českých architektů

Pavel Kříž

Pavel Kříž Zdroj: David Bruner

Pavel Kříž patří k nejvýraznějším českým architektům. V kancelářích, které v Praze navrhl, jsme se bavili o tom, proč nepoužívá počítač, proč by některé prostory dělat nemohl a co by ještě mohl navrhnout. 

S Pavlem Křížem sedíme na židlích, které navrhl. U stolu, který navrhl. Pod lampou, kterou navrhl. V kancelářích společnosti Nano Energies, které navrhl. Místnost, ve které se bavíme o architektuře, tvorbě a kreativitě, je na první pohled odlišná od vedlejší zasedačky. Ta je zas jiná než kancelář vedle ní. Chodba, která prostory spojuje, mění svůj vzhled také každých pár metrů. Při vstupu vkráčíte pod obrovský strom, poté projdete skrz úzkou chodbu dekorovanou zavěšenými trubicemi. Má připomínat Moravský kras. Na první pohled vás napadnou slova, které sémanticky pomalu mění význam, k pozitivnímu: šílené (v dobrém), bláznivé (v dobrém). Pavel Kříž si udělal jméno designem restaurace Entrée v Olomouci, která je co do různorodosti a kombinace stylů hodně podobná prostorům, ve kterých sedíme. Na otázku, jak se Pavel dostal k architektuře, odpoví, že byl „vždycky takový tvůrčí a nějak se to vyvinulo.“ Před restaurací Entrée si podle vlastních slov prošel dlouhým vývojem. „Předtím jsem byl jako ovce, a v Entrée jsem měl možnost vylézt z toho stáda a dělat věci tak, jak moje hlava přemýšlí.“ Přesně to nás zajímá – jak přemýšlí hlava někoho, kdo navrhuje takto mimořádné prostory, a jak to pak vypadá v praxi. Třeba právě v Nano Energies. Pavel vzpomíná, jak se potkal s majitelem fi rmy Petrem Rokůskem. „Bylo geniální, že jsme si strašně dobře sedli a tím se pak zkrátila ta doba, kdy architekt něco navrhne, klient to nechce, a dělá se pak spousta různých variant.“ Pavel po úvodním setkání odjel na Vánoce do Hongkongu. „Tam jsem si tak nějak vegetil,“ vypráví. Chodil po městě a kreslil do svého skicáře. „Kdybych vám dnes ten skicář ukázal, a vy to porovnal s fi nálním výsledkem, tak uvidíte, že to tehdy vlastně v mé hlavě už bylo hotové.“ Skicář je pro Pavla hlavním nástrojem jeho práce, ale k tomu ještě později. Zpět k prvnímu kroku. „Já si na začátku vždycky představuji příběh. Třeba, že nevstoupíte do kanceláře, ale do lesa.“ Baví ho pak zavřít oči a v myšlenkách chodit v hotovém prostoru. 

Překvapivé na návrzích Pavla Kříže je, že obrovské množství různých prvků nepůsobí ani kýčovitě, ani chaoticky. „To je největší úkol,“ přiznává Kříž, „mě ale zároveň baví trápit se tím, aby se to nezvrhlo. Říkám lidem, že je to právě takový ten řízený chaos.“ Tedy pravý opak trendu minimalismu a co možná nejprázdnějších prostorů. „V bytech nebo domech nemají dnes lidi odvahu se pouštět do nějakých úletů,“ lituje Pavel. „Podle mě ale můžete být i doma jako v lese.“ Připadá mu divné, že když chodíme třeba po ulici, jsme obklopeni obrovským množstvím impulzů – tak proč bychom pak měli doma nebo v práci přijít do osekaného prostředí? „Udělá se tam takový holoprostor a aby se to z hlediska nějakého architekta nebo designéra povýšilo, tak se pak řekne, že je to minimalismus. A největší joke je, že se pak lidem řekne, ať do toho ještě nechodí, až si to architekt vyfotí.“ Sám tvrdí, že architekti a designéři by se naopak měli vracet za půl roku, za rok. Podívat se, jak si lidi svůj prostor zabydleli. Když už se bavíme o trendu minimalismu, naťuknu další vývoj: předhánění se fi rem v tom, kdo má lepší korporátní prostředí, nejhezčí zasedačky, aby pak mohly ospravedlnit, že zaměstnanci jsou 12 hodin denně v práci. Sám sice pracuje klidně šestnáct hodin denně, ale od svých lidí v ateliéru to nechce. „Pokud fi rmy od svých lidí chtějí, aby tam furt byli, tak jim tam klidně můžete postavit tropickou zahradu, a stejně lidi nebudou šťastni. Oni tam nechají navrhnout pěknou lobby, pár jednaček, ale když se pak podíváte tam, kde pracují lidi, tak to je jeden velký hangár, kde jsou nasekané lajny stolů.“ Šance, že by Pavel Kříž navrhoval prostory pro zmíněný typ fi rem, je ale patrně nulová. „Narazil bych stejně na lidi, se kterými bych nemohl pracovat.“ Všechny projekty, které dělá, jsou podle něj společným dílem jeho a investora. Proto se také necítí hlavně jako architekt nebo designér, ale jako tvůrčí člověk, kterého baví pracovat s lidmi, pro které tvoří. S těmi si musí padnout do oka. „Mám třeba nápady, jak dělat další kanceláře, restaurace nebo byty, ale musí přijít ten správný člověk,“ říká. A dodává, že nechce pouze prodávat nápady ze svého skicáře. Pokud není hned jasné, že prostory budou s investorem vytvářet spolu, tak to podle něj nemůže dopadnout dobře. „Dnes se fi rmy předhánějí, kdo má lepší kancly a kdo má takového či makového architekta, ale tu hru hrát nechci.“ Je to podle něj prý jako ve vztazích. „Musí tam být chemie, jinak to jde přes sílu, a to nefunguje.“ Přitom když si poprvé hrál s myšlenkou navrhovat fi remní prostory, nebylo hned jasné, jak to dopadne. „V minulosti jsem třeba kdysi udělal první kanceláře, které podle mě dopadly dobře,“ vzpomíná Pavel. „Přes ně jsem pak dostal dvě schůzky s dalšími investory, a během nich jsem se necítil dobře, říkal jsem si, že si asi budu muset zvyknout poslouchat tyhle korporátní řeči, ale zároveň mi můj šestý smysl říkal – Zvedni se a pryč, nedělej to!“ Neodešel – a nedopadlo to dobře. „Když jsem pak dokončil restauraci Entrée, tak jsem seděl s kamarádem a říkal mu: tyjo, já bych chtěl zase dělat kancly. A on řekl, že je to nesmysl, že mě to zabije, nebude mě to bavit, prý to není pro můj tvůrčí duch.“ Dva měsíce poté zvonil telefon, na druhém konci byla společnost Nano Energies. „Potkali jsme se s investorem, cinklo to a dnes tu máme kanceláře.“ Když to funguje tak, že se jeho vize naplní, tak si dovede představit, že navrhne cokoli, klidně třeba rozhlednu.

Na jeden typ budovy má Pavel Kříž obzvlášť zálusk. „Iritují mě dětské školky, chtěl bych je dělat, ale fakt pro děti. Tak, aby to bylo, jako když se vracíte do dětství a máte pocit jako v pohádce.“ V dnešním školství vidí ostatně obrovský problém, který dětem dnes brání v tom, rozvíjet se svobodně a kreativně. „Když se zeptáte ve školce, kdo umí malovat, tak zvednou ruku všechny. Na střední to je polovina. Na vejšce už nikdo. Je to strašné, jak nás ta výchova zničí. Nikdo nemá přece právo třeba dítěti říct: To, co jsi namaloval, není kočka, ale krabice!“ Vyprávím Pavlovi o  svém čtyřletém synovi, který, když měl namalovat mě, tak mi místo vousů v obličeji namaloval trávu, místo uší vánoční ozdobu a na hlavu mi namalovat pantograf. „Kolikrát se mě lidé ptají, na čem jedu. A co si budeme povídat, spousta lidí si prostě zahulí a pak kreslí,“ říká Pavel. Paradoxní je podle něj, že on při kreslení musí mít čistou hlavu, maximálně si zajde na pivo. „Zvláštní je, že lidi nechápou, že mě to napadne s čistou hlavou, a že na ničem nefi čím. Vemte si ale vašeho syna, ten taky na ničím nefi čí, on prostě není zkurvený tou společností, stále má tu vnitřní svobodu.“ Člověk podle Pavla nesmí být semletý, nesmí žít jen tím, že máte hypotéku, dluhy a že kamarád vydělává víc a jezdí na lepší dovolené. „Já to mám úplně ve fucku,“ směje se spokojeně. „Mně je to jedno.“ Jazyk, slova a věty, které Pavel používá, jsou stejně pestré, barevné a neobvyklé, jako prostory, které navrhuje. Malování a kreslení znamená v Pavlově případě mimochodem klasické, manuální kreslení. „Vůbec nedělám na počítači, před několika lety jsem to zrušil a dneska jen kreslím.“ Má u sebe vždy malý skicák, do kterého maluje skoro nonstop. „Pro mě byla vždycky největší smrt, když jsem na počítači otevřel tu bílou obrazovku. Dneska si sednu na náměstí, dám si pivko a za dvě hodiny vymaluji celý blok.“ Zároveň ale dodá, že v ateliéru má kluky, kteří jeho nápady překlopí na počítači do 3D návrhů. Při kreslení pak levák Pavel například zkouší kreslit schválně pravou rukou. „Baví mě objevovat náhody, které v tvorbě věci vyplývají,“ vysvětluje. Zároveň zjišťuje, že by člověk sice rád kreslil dokonale, ale víc ho baví kreslit škaredě, protože ho baví nacházet nové formy.

Mezi formy, které Pavel používá opakovaně, patří ty přírodní. Příroda je ve všem, co dělá. „Vyrostl jsem na vesnici a dětství strávil v lese, v přírodě. Beru to tak, že když dám přírodní prvky do interiéru, kde jimi obklopím lidi, tak je to uklidňující.“ V kancelářích Nano Energies chtěl vytvořit pocit, že člověk vstupuje do parku. I když to při realizaci nadělalo poměrně velké problémy. Postavit třeba kmeny, které dominují vstupními prostoru, bylo prý šílené. „Bavil se tím celý barák.“ V čem byl problém? „Jeden kmen má asi šest set kilo, tím bych začal,“ směje se Pavel. Pak byl problém v tom, že se jednotlivé kusy nezpracovaly strojově, ale ručně. „Takže my jsme si přesně vyměřili patky a úhly, ale pak někdo ten zářez do kmene udělal o pár centimetrů špatně, a nepotkalo se to.“ Nakonec to ale dopadlo. To, že u toho Pavel byl, taky není náhoda. Při realizacích ho baví být na stavbě skoro nonstop a jezdit i do výroben. „Nechci pracovat způsobem, že je kontrolní den a v ten ‚ať laskavě prosím dorazí pan architekt a ten vysvětlí všem, co se mu líbí a nelíbí‘, dělníci dostanou soupis, co všechno mají opravit a architekt opět odejde,“ vysvětluje. Má to i tu výhodu, že se problémy vyřeší rychleji. Nad tématem problémů v práci se na chvilku zastavíme. Podle Pavla totiž nesmíte vlastně vůbec vidět, že nějaký problém je. „Původně jsme tady chtěli mít jiný půdorys. Nano Energies jsou tři fi rmy a my jsme chtěli mezi nimi vytvořit společný prostor, takové náměstí,“ popisuje původní záměr. Pak se však ukázalo, že na místě, kde má být náměstí, jsou stoupačky a že to nepůjde. „Něco takového ale nesmíte vidět jako problém, ale jako zábavu!“ Při nedávné realizaci restaurace za Pavlem chodili dělníci a zástupci investora a ptali se ho, proč není ve stresu. „Proč bych měl být ve stresu?“ směje se Pavel. „Zaprvé bych všem lezl na nervy, protože bych na ně hulákal a za druhé tady žádné stresy nejsou. Při projektech neřešíme problémy, ale jen, že něco nějak nejde, a prostě hledáme řešení.“ I na to si ale Pavel Kříž musel přijít. „Dřív jsem byl hrozný magor, zbytečně jsem věci hrotil, třeba s dodavateli,“ vypráví. Pak ale pochopil, že – jak říká – nemá právo chovat se k lidem jako kokot. A to poté, co se u jednoho projektu octl na druhé straně. „Nikdo nechce, aby vás v pondělí o půl sedmé budil investor tím, že na vás řve, řekne vám pět sprostých slov a teprve pak, co je za problém. Vy pak přijedete na stavbu a tam se vám třeba sádroši smějí, protože vědí, že se ten problém naprosto snadno vyřeší. Ale budíka jste měl takového, že máte adrenalin napumpovaný na max.“ Tato zkušenost ho prý posunula o deset let. „Pak mě najednou začalo bavit věci nestresovat a mnohem víc si je užívat.“ Výsledkem je, že i lidi kolem něj to začalo bavit. „Dnes za mnou přijde třeba truhlář, směje se a ptá se: tak co, Pavle, cos to zase vymyslel za blbost?“ 

Text: Jan Krčmář, Foto: David Bruner.

Rozhovor byl poprvé uveřejněn v roce 2019 ve květnovém čísle Formen.