S Vítem Sázavským se před třemi lety rozhodl znovu do života uvést legendární hudební uskupení Nerez. Jen se kapela nyní jmenuje Nerez a Lucia. Aby se oddělilo období dřívě neodmyslitelně spjaté se Zuzanou Navarovou. V roce 2019 vyšlo úspěšné album s názvem Zlom a letos vyšla druhá deska Cela. Jak vzpomíná Zdeněk Vřešťál na Zuzanu Navarovou, co ho při psaní písní nejvíc inspiruje, jaké byly jeho hudební začátky a jak našel klid v kovárně u Kutné Hory?
Mohl byste vzpomenout na vaše hudební začátky, co vás nasměrovalo k hudební dráze?
Dostal jsem se k muzice přes mého bratra, který v mládí zpíval s taneční kapelou a brnkal doma na kytaru. Ještě před pubertou jsem chodil nejdřív do houslí a na druhém stupni základní školy na trombon. Ale chytla mě teprve kytara, na kterou jsem se naučil úplně sám. Od té doby hledám své vlastní akordy a když se zadaří, napíšu i písničku.
Jak došlo k osudovému setkání se Zuzanou Navarovou a založení kapely Nerez?
Se Zuzanou jsme se potkali na jednom večírku, kam pozvali Vítka Sázavského. Vzal mě s sebou, aby měl druhého z tehdy již existujícího dua Vřešťál a Sázavský. Předváděli jsme se před holkama a jedna z nich byla Zuzana Navarová, která se samozřejmě předváděla taky. Už tehdy měla vlastní písničky – stejně jako my dva.
Kdo utvářel podobu tvorby Nerezu následně nejvíc a existovalo v kapele něco jako právo veta?
V Nerezu to fungovalo docela zajímavě. Já a Zuzka jsme nosili nové věci a Vítek jich odhadem 90 procent vyhazoval. Konkurovali jsme si a snažili se, aby naše novinky v tomto přísném konkurzu prošly. Vítek byl nekompromisní, takže asi to bylo právě jeho právo veta – prošlo jen to nejkvalitnější.
Kdybyste měl na Zuzanu Navarovou v pár větách zavzpomínat, co byste řekl?
Přátelství se Zuzanou pro mě znamenalo především poznání, že holka může být chytrá, sarkastická, že to může být velká osobnost. Skvělá autorka i zpěvačka.
Jaká deska nebo píseň Nerezu je pro vás nejsilnější?
Já to mám tak, že musí přijít současně silný textový i hudební nápad, píšu vše najednou. Neotřelé spojení zajímavě znějících akordů a textový slogan, který je zajímavý hned od začátku. Když se to náhodou podaří, tak mám píseň hotovou za pět minut, bez jediného škrtu. Podařilo se to možná v deseti případech. Těch zbývajících 290 kousků jsem psal hůř. Jinak nejsilnější deska původních Nerez je samozřejmě Masopust.
Mnoho vašich fanoušků by připomnělo i následné album s názvem Na vařený nudli, ovlivněné latinskoamerickou hudbou.
Album Masopust se nahrávalo v první polovině osmdesátých let – tatínek Zuzany pracoval jako hudební redaktor v královehradeckém studiu Jednota a občas se mu podařilo sehnat několik volných nahrávacích frekvencí. Písničky na Masopust tak vznikly ve třech vlnách a závěrečný song Do posledního dechu jsme natočili jako jednu z vůbec prvních digitálních nahrávek v tehdejším Československu – ve studiu Motorlet v Praze 5. Druhé album Na vařený nudli je už mnohem více propracované koncepčně i dramaturgicky. Opět to je prolínaní dvou autorských světů s aranžérským uměním Víta Sázavského. Vliv Kuby a moravského folklóru.
Jak vzpomínáte na Vladimíra Vytisku a Andreje Koláře, kteří stáli jako takzvaní back side spoluhráči také u zrodu Nerezu?
Kluci byli trochu v pozadí, ale to neznamená, že by nebyli pro kapelu přínosem. Nás vždycky bavilo, že v písničkách posluchač nedostane všechno, co by tam správně mělo být. Třeba bicí a zkreslenou kytaru. Každý posluchač si tam mohl domýšlet, co chtěl. To bylo základní tajemství skupiny Nerez. Například píseň Tisíc dnů mezi námi je klasická popová píseň, které by slušely klávesy, bicí, baskytara, a elektrická kytara. A my to hráli na kontrabas, španělku a perkuse.
Před dvěma roky jste uvedl opět do života Nerez s kolegou Vítem Sázavským. Zuzana Navarová zemřela před sedmnácti lety, když to trvalo tolik let, to musel být silný impuls nahrát pod názvem Nerez a Lucia novou desku.
Velkou roli v tom hrála právě Lucia Šoralová. Našla si nás sama a byla velmi aktivní. Původně jsme nechtěli projekt Nerez obnovovat a nakonec nás Lucka přesvědčila svým zpěvem i vlastní tvorbou – protože se tak vlastně znovuobnovil onen autorsko-aranžérský trojúhelník. Opět jsme se začali hádat a bojovat mezi sebou o to nejlepší, co z nás vychází.
Vy se sólově realizujete také v projektu Pedopad. O co jde?
Můj projekt Pedopat je jen tak pro zábavu. Po více než třiceti letech jsme obnovili bigbít ze studentských let, který jsem musel po vzniku Nerez opustit. Písničky původní sestavy Pražského Estrádního Disko Orchestru Písní a Tanců - zkráceně Pedopat, jsem věnoval Martinovi Krausovi, který v té době zakládal vlastní kapelu. Dodal jsem mu repertoár a vymyslel i název Krausberry. Stačil jen velice originální hlas a dobří muzikanti okolo a nová hvězda byla na světě. V současné době jsme Pedopat opět obnovili, máme natočené dvě desky a hrajeme si jen tak pro radost i písničky, které proslavil Martin Kraus.
Na vás je také zajímavé, že prý žijete v kovárně...
Bydlím v domě, kde bývala kdysi středověká kovárna. Možná právě proto jsou naše písničky stále ocelově modré a nerez!
