Grafik, typograf a biblioman. Jeho dlouhodobými zájmy jsou design, studium historie, tetování ale třeba i dýmky. Martin T. Pecina je mimo jiné autor typografické příručky s názvem Knihy a typografie. Povídat si s ním jen o typografii, designu a grafice? To by bylo málo.
Vy jste se letos podílel na grafické úpravě knihy Rychlých šípů, která vyšla naposledy před 23 lety, pojilo vás něco konkrétního k Jaroslavu Foglarovi a jak vnímáte fenomén Rychlých šípů?
Jaroslav Foglar je největším hrdinou mého dětství. Do malé bibliofilie Tajemství Velkého Fonta jsem napsal, že morální nároky, jež na své čtenářstvo kladl, se staly utajeným rámcem mého života a etickým kompasem, který mne naváděl po různých stezkách, jimiž jsem kráčel k děsivě neromantické dospělosti. To je asi nejpřesnější popis toho, co pro mě foglarismus znamenal a dodnes znamená.
Nebyla to povrchní touha po dobrodružství ani po ideálním kamarádovi – největší vliv měl na mě Foglarův morální apel, ta jeho patetická výzva k čestnému životu.
Měl jste s ním nějaký osobní živý zážitek?
S Foglarem jsem se bohužel osobně nesetkal, ale silně na mě zapůsobilo, když jsem se před časem podíval do jeho bytu, úředně zapečetěného po spisovatelově smrti v roce 1999. Najednou jsem byl na místě, kde spisovatel dlouhá léta žil a psal, ve svatostánku chlapectví, v intimním prostoru člověka, který odmítl dospět, aby si uchoval schopnost proniknout do deseti nebo třináctileté duše.
Práci na Rychlých šípech jste tedy musel brát možná zodpovědněji než cokoliv jiného?
Ostatní tituly jsou oproti Šípům vlastně procházkou růžovým sadem. Každá ta realizace je jiná, ale vždy začíná čistým stolem, papírem a obrazovkou počítače. Pokaždé jde ale o totéž: udělat dobrou službu textu a zároveň vyslovit jasný a srozumitelný výtvarný názor. V posledních letech mě těšila práce na sbírce her divadelního autora a režiséra Davida Drábka, nazvané Play, potom Možnosti milostného románu od Honzy Němce a také Jiný TGM od historika Pavla Kosatíka.
Práce na Rychlých šípech byla ale určitým vyvrcholením mého zájmu o vše foglarovské a vlastně i splněným profesním snem. Ta naše knížka vznikala s mnohem větší ambicí než všechna předchozí vydání – ve smyslu materiálu, technologie, barevnosti, formální správnosti a nakonec i grafiky. Proto trvalo dva roky, než kniha vůbec vyšla – seděli jsme nad těmi komiksy tisíc hodin a byla to nejsložitější publikace, na níž jsem se podílel.
Kde kromě knih se může člověk jako grafik a typograf umělecky vyjádřit? Jaké formáty vás baví? Napadá mě například booklet CD či zpracování vinylových desek.
Muzikanti grafikům rádi vzlykají na rameni, že dluží za nájem a k obědu zase měli jen instantní čínskou nudlovou polívku. Proto se člověk jenom málokdy dostane k práci na hudebních albech, ledaže by k smrti miloval charitativní činnost. Je to obrovská škoda, protože právě formát vinylu nabízí krásné a nadstandardně velké malířské plátno. Navíc v atypickém čtvercovém formátu, který předjímá úplně jiná kompoziční řešení než formát obdélníkový.
Pro vinyly mám odvěkou slabost a sbírám je nejen kvůli hudebnímu zážitku, ale zároveň jako akvizice do jakési soukromé galerie grafického designu. Grafika Reida Milese pro jazzové nakladatelství Blue Note, obaly na vážnou hudbu od Rudolpha de Harak nebo ujeté vinyly, které navrhoval Christoph Ehbets pro Amiga Records – to všechno jsou nádherné příklady prvotřídní výtvarné práce. Stejně jako dnes už klasické realizace od uměleckého uskupení Hipgnosis.
Před časem jsem ale dostal nabídku, které nešlo odolat. Upravit vinyl pro Lazer Vikinga, romantického chlapce, který na koncertech flusá na zem a svým posluchačům sahá do rozkroku. Výsledkem naší spolupráce byla sněhobílá deska nazvaná Drag založená na pádném malířském gestu a zdeformované typografii. Ještě než skočím šipku do rakve, pár gramodesek bych rád stihl navrhnout.
Čím obecně je pro vás grafický design?
Grafický design je nástroj pro zjednodušení a zrychlení mezilidské komunikace. Nejde primárně o estetickou disciplínu, jak ji vnímá veřejnost, a není to ani nějaká kulturní válka na poli vkusu, jak by se mohlo zdát podle internetových diskusí. Ve skutečnosti naše práce řeší drobné každodenní problémy. S navigací, čitelností, s přenosem informací.
Představte si, že jste se právě ocitl v metru nebo na letišti. Dobře navržený orientační systém vám umožní rychle a bezpečně najít nástupiště nebo spoj, ušetří vám čas a nervy. Používá k tomu jen písmo a barvu, případně sadu univerzálních piktogramů. Nebo si vezměte libovolnou knihu. Vyžaduje přiměřený formát a vhodnou vazbu, čitelné písmo a zřetelnou paginaci, ne nutně pozlacené ořízky nebo kožený potah. Toto je esencí grafického designu – usnadňovat život, odstraňovat překážky.
Jak vypadá česká scéna?
Česká grafika je myslím, nejsilnější právě v oblasti knižní úpravy. Tam se odehrává to nejzajímavější a především tam jsme schopni konkurovat zahraničí. Je to svět zdánlivě mužský, alespoň podle reflexe v médiích, proto cítím potřebu vyzdvihnout především silné ženy. Zuzana Lednická, Adéla Svobodová, Klára Kvízová nebo Nikola Janíčková patří mezi nejvýraznější osobnosti, které formují současnou podobu české knihy.
Historicky pak měly u nás v řadě oblastí silnou roli různé spolky. V roce 1888 byl založen časopis Typografia, který snad vychází ještě dodnes, roku 1908 vznikl Spolek českých bibliofilů, v roce 1917 Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. Od roku 1963 se pořádá Bienále grafického designu v Brně, jež patří mezi nejstarší přehlídky tohoto druhu. V současnosti se grafici sdružují namátkou v Unii grafického designu, ta se nicméně nachází ve stavu hibernace. A tak je nejvýznamnější organizací Czechdesign, kde odvedli hodně práce na poli propagace designu i organizace významných soutěží a výběrových řízení. Já ovšem nejsem společenský ani spolkový typ, takže už se nikde neangažuji a matlám si svou grafiku stranou od lidí i od světa. Mou stavovskou organizací je leda místní hospoda, kam chodím s nejbližšími kamarády klábosit o typografii a životě.
Kdo vás dokáže takto v ústraní inspirovat?
V práci mě příliš neovlivňuje užitá grafika, spíše úplně jiné žánry užitého a volného umění. Architektura a průmyslový design se naší práci podobají svým důrazem na kontext, organizaci nebo prostorové vztahy, také prací s materiálem, strukturou, rastrem nebo symbolem. Proto mě může inspirovat namátkou Tadao Andó nebo Dieter Rams. Malířství a volná grafika nabízejí jiný a mnohem svobodnější pohled na svět, než je prostředí reklamních letáků a výročních zpráv, tudíž se dá hodně čerpat z odkazu Kazimira Maleviče, Barnetta Newmana či Eduarda Ovčáčka.
Kupodivu má na moji grafiku zásadní vliv hudba coby nejabstraktnější z umění. Tempo, rytmus, kontrast nebo refrén, to jsou sice typicky hudební výrazy, jenže nápadně se podobají motivům, které znám z prostředí grafické úpravy knih, kde se s rytmem, napětím i repeticí odjakživa pracuje velmi obdobně.
Co z vaší umělecké tvorby můžeme čekat v dalším období? Čemu se věnujete, na čem pracujete, na co se těšit?
Autorské knihy jsem publikoval jen dvě, když nepočítám různé příležitostné tisky, vznikající jen pro omezený okruh mých přátel, ale necítím žádný tlak na to, abych vydával další věci, pokud k tomu nebudu mít pádný důvod. Nechávám se překvapit tím, co přijde. Momentálně se věnuji hlavně vlastní výtvarné tvorbě. Před rokem jsem začal tisknout volnou grafiku, v podstatě po dvacetileté přestávce. Ale vzal jsem to vážně a od té doby představil na čtyřicet grafických listů, odrážejících můj zájem o volné umění a zároveň letitou zkušenost grafického designéra. Výsledkem je poměrně pevně sevřený soubor lettristické grafiky, založený na typografii i kaligrafii. Teď o víkendu jsem napnul několik pláten a stejné téma zkouším uchopit i v médiu malby.
Pak možná stojí za zmínku, že momentálně upravuji několik publikací, u kterých ještě nemám jasnou představu o výsledku, což vždycky značí velké dobrodružství. Jednou z nich je výroční kniha pro skauty, druhou portfolio foglarovských ilustrací z pera a štětce malíře Jiřího Gruse. Souběžně s tím se podílím i na vyloženě současných tématech, jako je televizní festival Serial Killer nebo vizuální styl nově vznikající brněnské univerzity Television Institute. Je to pro mě o něco méně známý svět a nutí mě vystupovat z komfortní zóny.
A dál chci sledovat a vnímat umění, to považuji za jednu z mála příležitostí, jak se dočista nezbláznit z ubohého lidského pinožení za penězi a lajky. Když se prokoušeme těmi záplavami balastu, který si říká umění, vyjeví se nám pořád ještě docela slušné množství věcí, které stojí za pozornost a mohou obohatit náš vnitřní svět. Proto chodím na výstavy malířství, sochařství, architektury i knih, proto sleduji koncerty nebo divadelní představení. Abych znovu získal elementární víru v lidstvo.
Jste sedminásobným držitelem soutěže o Nejkrásnější české knihy. Která byla nejkrásnější pro vás?
Slova jako nejkrásnější nebo nejlepší mi vždycky trochu zaváněla přílišným zjednodušováním a neinvenčním marketingem. Ale soutěž o nejkrásnější knihy uznávám coby kvalitní přehlídku zdejší produkce a sledoval jsem ji přinejmenším od chvíle, kdy jsem se začal knižní úpravou zaobírat. To, že jsem měl to velké štěstí prosadit se v silné konkurenci, považuji za jeden z mála svých skutečných úspěchů. Už proto, že to pro mě před patnácti lety bylo vzdáleným a zdánlivě úplně nedosažitelným snem.
Hodnocení knih se v ničem nepodobá exaktnímu měření výkonů, jak je známe třeba z atletiky. Nemůžete zmáčknout stopky nebo natáhnout metr, abyste zjistil, kdo je šampión. Poměřování knih se podobá spíše hodnocení na krasobruslařské soutěži a je ze své povahy v jistém slova smyslu subjektivní, i když obsahuje určitá objektivní kritéria. Odvíjí se totiž od složení a rozpoložení poroty. Proto je každý úspěch víceméně překvapením a kolikrát se prosadí knihy, u kterých bych to ani nečekal.
Pracoval jsem na ambiciózních titulech, které zůstaly bez povšimnutí, a zároveň jsem byl několikrát v šoku, když zaujala některá moje drobná realizace. Důležitým impulsem bylo, když jsem před lety dostal hlavní cenu za svoji básnickou sbírku, protože to bylo povzbuzení k další práci.
Máte řadu nepříliš obvyklých koníčků. Jaký máte vztah k tetování a jak jste se dostal ke sbírání dýmek?
Tetování má dnes prachbídnou pověst, protože se úplně vyprázdnilo. Přitom ve všech světových kulturách mívalo velký rituální a symbolický význam, daleko přesahující pochybnou estetickou disciplínu, definovanou pokřiveným vkusem a omezeným rozhledem moderního člověka. Pravěká i starověká tetování, podobně jako i tatuáž vězeňská, měla své zákonitosti, pravidla, obsah. Aktuálním standardem je spíše nahodilá sbírka ornamentů, insitních portrétů, nápisů s gramatickými chybami a infantilních popkulturních odkazů. V tom jsem se snažil být poctivý, že jsem vlastní tetování pojal vyloženě koncepčně – jako velkou typografickou kompozici, která se váže k mé každodenní práci s písmem.
A k těm fajfkám jsem se sice dostal přes starší literaturu, namátkou Sherlocka Holmese nebo Maigreta, ale nevnímám je jako něco staromódního, zakonzervovaného v idealizované minulosti. Byl byste možná překvapený tím, kolik lidí se dnes dýmkaření věnuje. Osobně znám desítky kuřáků dýmky od osmnácti do devadesáti let a na soutěžích v pomalém kouření jsem jich potkal určitě stovky. Přes všechny zákazy a omezení zažívá fajfka renesanci. Je to hlavně užitný předmět a nástroj relaxace, žádná snobská hra na 19. století a na gentlemany se cvikrem a psími dečkami.
