S příchodem nového školního roku neleží na bedrech rodičů jenom povinnost zajistit dítěti každé ráno čisté oblečení, příprava svačiny a snaha rozklíčovat aktuální školní úspěchy či neúspěchy, kdy na dotaz: „Jak bylo ve škole“ dítko s železnou pravidelností řekne „dobrý“ a tím to hasne.
Zkušený rodič musí z onoho „dobrý“ odvodit, vysledovat a vypídit drobné nuance a složit tak celou mozaiku nejen prospěchu samotného, ale i sociálních dovedností potomka a interakce se spolužáky. Nesmíme zapomínat, že nejen školou je dítě živo, a proto je potřeba malému člověku zajistit patřičné mimoškolní aktivity. V dnešní době je výběr téměř bezbřehý. Máme tu zájmové kroužky sportovního typu a potom ty, které rozvíjí jeho umělecký talent (popřípadě se snaží z jeho antitalentu vykřesat aspoň to málo, co jde) či například kroužky, které u dítěte rozvíjí jeho intelekt či znalosti. Před tím vším stojí na začátku školního roku každý rodič a přemýšlí, co by pro jeho dítě bylo vhodné a co by ho asi tak mohlo bavit. Nelze totiž dítě nechat po škole takzvaně ležet ladem. Nejenže pokud dítě nemá žádné kroužky, nerozvíjí své sociální ani jiné dovednosti, tíhne k zakrnění a zahálce, ale rovněž je prostě a jednoduše doma. Samozřejmě, že rodič je rád, když je dítě doma, ale dobrého pomálu a není potřeba, aby bylo dítě doma neustále. I rodič má právo na to, si po práci například na chvíli hodit nohy na stůl a podívat se na Netfl ix. Pokud je dítě doma, dost často se stává, že tíhne k tomu, rodiče otravovat s nějakou prosbou, jako je například, že má hlad a podobně. Podle statistik, které na začátku letošního roku zveřejnila agentura Mora, kterou jsem si vymyslel i s její statistikou, vyplývá, že pokud dítě nemá po škole žádnou mimoškolní aktivitu, je zde až o čtyřicet tři procent větší riziko, že v dospělosti bude tíhnout k prostituci.
Jakkoli bych nerad nějak haněl a zpochybňoval práci prostitutek a prostitutů, toto řemeslo není něco, co by si rodič pro své dítě představoval. Díky zájmovým kroužkům se tak riziko prostitutce poměrně radikálně snižuje, což je samozřejmě dobře a každý rodič si je toho vědom.
Rozhodnout však, jaký kroužek bude dítě navštěvovat, není jen tak. Je potřeba brát v potaz mnoho faktorů. Jako první faktor se samozřejmě nabízí faktor nadšení dítěte. Je velmi složité nutit dítě ho do mimoškolní aktivity, kterou nesnáší. Není ale třeba věšet hlavu, neboť zájem dětí bývá poměrně proměnlivý, a co dítě nebaví teď, může ho začít bavit třeba za měsíc. To je například to, čeho se držím já. Můj syn se narodil s vrozeným nezájmem o cokoli co nesouvisí s hraním na počítači nebo youtubem. Rodič, který se nezajímá a nemá takový tah na branku jako já, by se smířil s tím, že dítě bude po škole hrát hry a sledovat youtubery. To já ale ne. Mám velké plány a plánuju se synem velké věci. Hraní na počítači má podmíněné nějakým úspěchem ve škole, popřípadě až tehdy, kdy má všechny úkoly hotové, splnil svou povinnou účast na kroužku a ničím mě ten den nenasral. Až tehdy si může na chvíli zahrát nějakou bohulibou hru, u které se rozvíjí, jako například střílení zombíků brokovnicí. To by ho totiž bavilo. Pokud však celý svět nepostihne zombií apokalypsa, kdy bude mít můj syn před ostatními značný náskok, protože má natrénováno, nevidím v této činnosti žádný smysl, a proto lpím na tom, aby se dostatečně rozvíjel i jinak. Stejně jako statisíce jiných rodičů, i my jsme s manželkou na začátku školního roku stáli před rozhodnutím „kam s ním?“ Samozřejmě, že jsme měli z minula nějaké favority, jelikož už v minulosti syn na kroužky chodil, ale covid a následné karantény do běhu věcí hodily vidle a ačkoli loni byl přihlášen asi na tři různé kroužky, chodil tam jenom měsíc, protože po měsíci kroužky zrušili.
Po tak dlouhé době bylo poměrně složité navázat na úspěch s kroužky, a proto jsme de facto v září stáli opět na začátku. Výběr mimoškolní aktivity samozřejmě (jako cokoli jiného) stěžoval samotný syn svým mizivým enthuziasmem, a samozřejmě i vzájemný nesoulad v představách mě a mojí manželky. Výběr kroužku vypadal nějak takhle. Ona: „Hele tady jsem našla, že otevírají tancování pro děti.“ Já: „Jak jako tancování? Jako taneční? Na to je malej.“ Ona: „Ale žádný taneční. Moderní tance.“ Já: „ Jakože takový ten street dance, kde tancuje na ulici, aby si sjednal respekt?“ Ona: „To asi ne. Spíš takový ty synchronizovaný věci.“ Já (ze staré školy plný předsudků): „No já nevím, to je spíš pro holky ne?“ Ona: „I kluci tancují.“ Já na dítě: „Chceš chodit tancovat?“ Dítě: „Ne.“ Pokračuje hledání kroužku. Já: „Tady otevírají kroužek kick boxu.“ Ona: „Já nechci, aby dělal kick box. To je moc násilný.“ Já: „Ale není. Je to chlapáckej sport. Mladíku, chceš chodit na kick box?“ Dítě: „Ne.“ Následuje opět další hledání kroužku. Ona: „A tady je kroužek malý astronaut.“ Já: „Jako že by letěl do vesmíru?“ Ona: „To asi ne, ale hráli by si na na kosmonauty, sledovali hvězdy a stavěli raketu.“ Já na dítě: „Chceš chodit na kroužek malého astronauta?“ Dítě: „Ne.“ Ona: „Anebo tu je balet. To by se mi líbilo, kdyby chodil na balet.“ Já – no tady asi skončíme, protože zřejmě tušíte, jak to pokračovalo. To je jenom pro představu, jak probíhá výběr kroužku. Jakkoli se s manželkou nikdy nemůžeme shodnout, na co dítě pošleme, tak je zde alespoň jedna jistota, a to ta, že tam syn nechce. Ale abych nelíčil syna jen jako někoho, kdo rázně odmítá úplně všechno. Pokud řekne ne, je situace téměř jasná, ale jakmile zazní „No, já nevím. Spíš ne,“ je to náznak, že tudy by se mohla ubírat cesta. Z jeho odpovědi lze vycítit ne přímo odpor, ale spíš nezájem, a s tím už se dá pracovat. Právě díky „No já nevím, spíš ne,“ už byl v minulosti syn přihlášen na hokej a fotbal. Po absolvování jednoho ročníku hokej a fotbal na další sezonu. „No já nevím, spíš ne,“ se změnilo v rázné „Ne, ani náhodou,“ takže v dalším roce hokej ani fotbal neklapnul.
Ale jsou tu i ty šťastnější konce. Občas se totiž stane, že z „No já nevím, spíš ne,“ se po roce změní na „Ach jo, moc se mi tam nechce,“ a to je vyhráno. To je úplný festival nadšení. Víc ze syna asi nikdy nedostanu a „Ach jo, moc se mi tam nechce,“ znamená, že na kroužek syn nejenže půjde bez nadávek, ale ani se před odchodem nezamkne na záchodě. To je pro mě výhra. A pak jednou za život, pokud má rodič štěstí, přijde okamžik, kdy na otázku: „Chceš chodit na…?“ přijde odpověď: „Tak jo no.“ Nechci se chlubit, ale to se mi skutečně přihodilo. U parkouru. Kdo to nezná, tak parkour je takový to, jak běhaj po střechách, skáčou po zdech a ti nejlepší parkouristi se nedožívají víc jak 25 let, protože spadnou ze střechy, kde dělali salta pozadu. To syna skutečně baví, a když ho něco baví kromě střílení zombíků na počítači, je to svátek. Velkým rodičovským uměním je dokonale naplánovat dítěti kroužky a dostatečně sladit ty „tak jo no“ s těmi „ach jo, moc se mi tam nechce“. Ti nejlepší z nás dokážou do programu našroubovat i kroužky „Ne, ani náhodou“, ale na tento level jsem se ještě nedostal. Třeba časem. Tím pádem jsme s manželkou dítěti přes týden zařídili nejen parkour, ale i házenou, a z těch kroužků, které rozvíjí ducha, chodí syn na malého elektrikáře a na počítače, kde jak doufám, nehrají celou dobu jenom hru zabíjení zombíků brokovnicí, ale i se něco učí. Nemám to totiž jak zjistit, jelikož na dotaz, jak bylo na počítačích, se dozvím výhradně jenom „dobrý“. Nadšení z toho, že se podařilo vyřešit kroužky, kam syn pravidelně dochází posléze, mírní skutečnost, že to „dochází“ znamená, že ho tam musím vozit. Samozřejmě, že co bych pro blaho syna neudělal, ale každý den po škole ho někam zavézt, hodinu čekat před halou nebo budovou, až bude konec a pak ho zase odvézt domů, se příliš neztotožňuje s mou vrozenou leností. Nicméně ale pokud vezu dítě na házenou a v jeho očích nevidím nenávist, ale netečnost, protože házená je „Ach jo, moc se mi tam nechce,“ člověka to zahřeje u srdíčka a uvědomí si, že to nedělá pro sebe, ale pro potomka.
