Když se řekne luxusní, ručně foukané sklo, vyvstanou vám možná před očima obrázky elegantních dílen v Alsasku, italského Murana či benátského regionu obecně. Pouze znalci by k tomuto seznamu přidali nenápadné městečko Horní Dubenky na Vysočině, kde již více než dvě stě let sídlí sklárna Janštejn.
Ta se už od počátku dvacátého století zaměřovala zejména na průmyslovou výrobu světel. V posledních letech ale dostala pod jménem Brokis nový život a probojovala se mezi světovou špičku v oblasti foukaného skla. Rozhodně to ale nebylo jednoduché a vedla k tomu dlouhá cesta.
„Nebyl to žádný romantický příběh. Samozřejmě jsem věděl, že v Československu se dělalo špičkové sklo, ale můj osobní zájem o tuto oblast začal až nákupem sklárny v roce 1997,“ vzpomíná na počátky firmy její majitel Jan Rabell, sympatický padesátník, který začínal jako bankéř a ke sklářství se tak dostal zpočátku jako k čistě investičnímu projektu. „Jsem ale zvyklý dělat věci naplno, takže když jsem se rozhodl, že si sklárnu nechám a chci ji revitalizovat, tak jsem se tomu začal věnovat na sto procent,“ popisuje náročnou dobu, kdy každý den dojížděl do práce z dvě a půl hodiny vzdálené Prahy. „Dokud jsem nesundal kravatu a sako, nešel do dílny a nezačal jednat se skláři napřímo, tak to bylo těžké. Věděl jsem ale, že musíme udělat zásadní změny, jinak firma nepřežije,“ dodává. V té době totiž hlavní odběratelé produktů z Janštejna, tehdy zejména stínidel na lampy, začali ve velkém odcházet za levnější výrobou do Číny. Důraz proto namísto na velké objemy zboží s nízkou cenou začal klást na kvalitnější a luxusnější produkty.
Inspirací přitom byly špičky ze zahraničí, ať už ze Skandinávie nebo třeba Itálie. Nové nápady a postupy ale nebylo snadné prosadit. „Bylo deprimující, že jsem přišel s novými nápady, ale střední management mi sděloval, že to nejde, to my neumíme. To jsme ale překonali tím, že jsem řekl, tak já půjdu na huť s klukama a pobavím se s nimi rovnou, proč to nejde. Posléze jsme zjistili, že to samozřejmě jde,“ směje se Jan Rabell. Podmínkou inovací ale byly investice do nových technologií. Ty, které tehdy ve firmě byly, totiž pocházely ještě z dob, kdy byla sklárna národním podnikem, a nové době neodpovídaly.
„Kolem roku 2000 jsem už věděl, že tudy cesta nevede a potřebujeme udělat nějaké změny. V té době za mnou poslali z italské sklárny lidi s nabídkou, že nás koupí. Nějakou dobu jsme vyjednávali, jel jsem se k nim podívat a viděl jsem, že technologicky jsou dvacet let před námi. Pochopil jsem, abychom se my dostali na podobnou úroveň, že potřebujeme zainvestovat spoustu peněz a hlavně potřebujeme know-how,“ vzpomíná Jan Rabell na dobu, kdy odprodal Italům půlku podniku a firma tak získala strategického partnera. Se vstupem nového společníka bylo rozhodnuto o tom, že celý provoz se co nejrychleji přestěhuje do nové haly a záhy byly dovezeny i první tři nové pece z Itálie. Řada mladých sklářů pak odjela na zkušenou, učili se „foukat po italsku“. Spolupráce ale byla náročná. Ve chvíli, kdy Italové začali zvažovat uzavření sklárny, a tedy zbavení se české konkurence, po složitých právních jednáních odkoupila česká firma podíl zpět a sklárna se vrátila plně do domácích rukou. S tím pak šlo ruku v ruce vytvoření nového brandu. „V jednu chvíli jsem si řekl, že když dodávám těm nejlepším světovým firmám, vím, co chtějí, znám tu konstrukci, tak proč neudělat vlastní českou značku.“
Identitu Brokisu začal vytvářet Michal Froněk, designér známý jako spoluzakladatel studia Olgoj Chorchoj. Ten potom přivedl do Brokisu mladou, ale již velmi úspěšnou designérku Lucii Koldovou. Ta kromě jiného představila s Danem Yeffetem kolekci, která se pod názvem Muffins dodnes úspěšně prodává. K tomu se pak přidali další designéři, například mladý slovenský absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové Boris Klimek, který postupně představil kolekce Memory, Night Birds a společně se svou partnerkou Lenkou Damovou i Geometric. „Memory byla věc, kterou jsem vytvořil v rámci návrhů do své diplomové práce. Tehdy za mnou přišel Michal Froněk a řekl mi, že by ten návrh ukázali v Brokisu. Po nějaké době se mi pak ozvali s tím, že by to rádi zahrnuli do svého portfolia,“ říká Boris Klimek.
A stal se z toho velmi úspěšný projekt. „Svítidel z kolekce Memory dnes prodáváme zhruba 400 až 500 měsíčně. U Night Birds se blížíme stovce měsíčně, což při cenové relaci, o které mluvíme, je velmi dobrý výsledek,“ doplňuje ho majitel Brokisu. Jejich možná nejzajímavější spoluprací je právě vytvoření kolekce z nového, a velmi estetického, materiálu zvaného Brokisglass, který je vyrobený ze skleněných střepů a dá se použít pro architekturu, stavebnictví, interiérový i produktový design.
