Novoroční povídka: 21 600 hodin

Hodinový strojek

Hodinový strojek Zdroj: Profimedia

Jaké by to bylo, kdyby se z času stal obchodní artikl? Nakupovali byste, nebo prodávali? O tom, jak by to třeba mohlo vypadat, je naše novoroční povídka. 

10

Podíval se na svůj iPhone. 2:27 ráno. Spát šel kolem půlnoci. Proč se poslední dny po pár hodinách spánku budí? „Kvůli Radce nepochybně,“ ujistí se sám. Štve ho ale, že ve 2:27 by přece normální člověk měl spát. „Co tak asi můžu teď dělat? Jít si zakouřit na balkon? Dát si pivo? Masturbovat? Pustit si film? Číst si? Sakra, nic se mi nechce. Chci spát!“ mumlá si polohlasem.

Spát se má osm hodin denně Tomášku, říkala mu vždycky maminka. Jenže on teď spí třeba jen čtyři. Od půlnoci do dvou, do tří, usne ve čtyři a v šest už vstává, protože už zase nespí. „Kdyby se tak ten čas, co nespánkem ušetřím, dal prodat,“ ušklíbne se a začíná počítat… Dvě hodiny denně, to by bylo 14 hodin týdně, třeba 60 měsíčně, asi 720 ročně. A kdyby žil třeba jen do 70-ti, tak to celkem dělá ještě aspoň 21 600 hodin k dobru. Teď je mu 40. A to jsou přece skoro tři roky života navíc. Určitě by je spousta lidí ocenilo.

Převalil se v posteli na druhý bok a začal vzpomínat, kdy mu čas chyběl. Asi před měsícem nestihl letadlo na cestě zpátky ze služebky z Londýna, další let si radši zaplatil ze svého, aby se mu v práci nesmáli, že je debil. Nestihl se rozloučit s umírajícím dědou, nestihl si včera vyprat, nestihl dát věci do pořádku s Radkou, než se to celé podělalo. „Do prdele, vůbec mám pocit, že nestíhám svět. Vždyť ani nedávám na instagram storýčka, jen fotky jako příspěvky na zeď. Platím pořád kreditkou, kterou tahám z peněženky místo, abych platil rovnou telefonem nebo chytrými hodinkami. Vždyť už jsou dnes i lidé, kteří mají na tyto věci čip zavrtaný rovnou v ruce. Aby šetřili čas. Ne jako já, oldschool. To slovo si pořád opakoval dokola, znělo mu hezky, když ho slyšel nahlas: oldschool, oldschool, oldschool. Až zabral.

9

Kúúúpte si Nový prostor, no tak paní, když jsou ty Vánoce…laškoval kamelot toho časopisu, který má na zádech na vestě napsáno: Nežebrám, jen se zkouším postavit na vlastní nohy. Vlastní nohy v Novém prostoru zní jako nový začátek – pomyslí si Radka. A ten právě potřebuje. Časopis si ale nekoupí, na pána se usměje a probíhá s taškami s nákupem dál. Co se s Tomášem rozešli, snaží se spoustu věcí dělat jinak. Jedna z nich je logicky i to, že na večeře nechodí ven, ale dělá si je doma sama. Přece nebude sama sedět v restauraci nebo v baru.

Po práci byla cvičit, po delší době se cítí dobře. Má nějak víc času na vše, a to se jí líbí. „Večer bude super,“ zamýšlí se. „Přijde Petra, dáme si víno, pokecáme.“ Zítra ji pak čeká cesta za rodiči na víkend. „To už tak super nebude, ale měla bych,“ přesvědčuje se.

Bude taky muset rozhodnout, jak to vlastně udělá s Vánoci, jsou už příští týden, bude to poprvé po dvou letech bez Tomáše.

8

Sprcha, čaj, ranní zprávy v televizi. „Tak a co teď, auto nebo metro,“ dumá Tomáš nad způsobem cesty do práce. Nakonec si řekne, že pojede metrem. Na řízení je unavený. Jak teď brzo vstává, chodí brzo i do kanclu, a tak čas, než začne porada v 9, tráví s kávou u počítače a kouká, co se kde ve světě děje. Prolétává zprávy: Komunisté u Pirátů. / Mezi sněhem a omikronem, rakouská covidová mizérie. / V pražské zoo přivítali wombata. Jeho trus má tvar krychle.

„No do prdele,“ zhodnotí Tomáš dnešní nabídku. Protáhne si záda a po vteřině se mu pohled zastaví na reklamě, která články obepíná.

Prodejna času. Prodáváme i vykupujeme čas. Těm, kteří ho mají málo, od těch, kteří ho mají moc. Týnská 6, Praha 1. Otevřeno denně od 10 do 18.

Ten den nemyslí Tomáš na nic jiného. Hned po práci tam zajde. A možná, že tam půjde rovnou o polední pauze, proč čekat na večer. Přesně ví, kde to je. Kdysi tam byla Týnská literární kavárna.  

7

„Petra už asi jela“, snaží se zorientovat Radka v tom, kde vlastně je, kdo tam je, kdo tam není a tak dále. Na telefonu vidí od Petry zprávu s takovým tím smajlíkem, co ho nemá ráda. „Běžela jsem do práce. Plus opičák s rukama přes oči,“ píše se v ní. Jde si pro vodu a u prvních doušků se snaží si vzpomenout na to, co s Petrou včera všechno vyváděly. Jídlo, víno, film a pak klasika. Když se napijou, dělají to tak spolu snad od patnácti let.

V historii volání najde Radka asi deset random čísel. Vždy jen tak naťukají devět náhodných cifer a čekají kdo to zvedne. Pak ho, nebo ji různě zlobí. Dotyčný nebo dotyčná buď zavěsí a nebo to skončí nějakou delší bizarní debatou. Radka se tomu, jaké jsou blbky, lehce zasměje a jde balit. V poledne jí to jede z hlaváku. Ještě na pozdní oběd je u mámy v Pardubicích.

6

Tomáš měl Týnskou literární rád, dával si tam jako student nakládaný hermelín, pivo, hrával tam šachy. Teď? Vypadá to tam spíš jak v nějaké bance, takové té lepší bance, která ještě pořád sází na to, že lidi nechtějí jen potvrzovat transakce otiskem prstu na telefonu, ale mají rádi distingované pány v obleku a paní v kostýmcích s lodičkami, podání ruky, řecké sloupy, mosazné dekorativní prvky… Tak to přesně mají tady, jen to tedy není banka, ale něco, co má na dveřích nápis Prodejna času.

Ještě, než sem Tomáš běžel, snažil se na netu najít cokoliv o tomto projektu, článek o celé věci, rozhovor s majitelem, dokonce v angličtině hledal, zda se někde něco nepíše o překladech, které ho napadaly jako time store, time shop, time buy, time sell a podobně. Nic. Nikde nic. Pouze prolink z bannnerové reklamy, kde tedy stránky odkazovaly jen na tuto adresu místa. Ptát se na to nikoho z kolegů nechtěl, přišlo mu to divné. Aby ho neměli za blázna. Když se k té věci chtěl po poradě vrátit, už to nenašel. Ani v historii prohlížeče. Nic. Záhada.

V prodejně času - musel se zasmát, když se podíval na hodiny na stěně a viděl, že je přesně 12 - to vypadalo tedy přesně jako v jakési zvláštní staromilské bance. Ovšem. Nebyl tu vůbec nikdo, jen stroje, v podstatě bankomaty.

„Haló, je tu někdo?“ zkoušel to Tomáš. Nic. Udělal pár kroků a postavil se před krabici, která na sobě měla jednoduchý nápis. Časomat.

5

„Ahoj mami.“ Objetí, pusa. „Jé, ty jsi taky doma,“ mrkne Radka na tátu. Objetí, pusa. „Pojď, rovnou se najíš,“ směruje už Radku její maminka ke stolu.

„Nechtěli jsme ti to říkat po telefonu, nebo nějak jinak na dálku. Našli mi rakovinu prostaty, může to teď být těžké,“ oznámí Radce krátce poté, co všichni dojí, táta. Radka vůbec neví, co na to říct, oznámil jí to tak jaksi divně sportovně, jakoby nic. Jediné co ji napadne, je, že vstane, přejde k němu a něžně ho obejme.

4

Nákup. Prodej. Pouze tato dvě tlačítka na dotykové obrazovce. Tomášovi se to vlastně strašně líbí. Ostatně, pracuje v tradingu, prodává a nakupuje akcie, shortuje pozice, hledá nejlepší ceny a v pravý čas po nich skáče. Jednoduchost volby u Časomatu ho úplně odzbrojí. Jistě kliká na pole Prodej.

Další okno: Zadejte hodnotu času v hodinách, kterou chcete prodat. Připadá si jako ve směnárně, kdyby měnil koruny za nějakou exotickou měnu jako jsou třeba kuny, když jezdíval s rodiči do Chorvatska. Jak si onehdy spočítal, 20 000 hodin může kliďánko obětovat a třeba za to něco dostane. Něco, co za to stojí. Zadejte číslo účtu, kam chcete sumu poslat. Neví, kolik za to dostane, vlastně pořádně nevěří, že za to vůbec něco dostane, ale přijde mu to jako fascinující hra. Připadá si jak malý kluk, když hráli o prázdninách na koupáku na automatech Tekena. Jen mačkat tlačítko a pokračovat dál. Naťuká do stroje číslo svého bankovního účtu. Obrazovka se rozsvítí celá jasně bíle, ozve se krátká fanfárka a černá tiskací písmena vykreslí na monitoru nápis DĚKUJEME.

Tomášovi to nedá a chce stroj zkoumat dál, plánuje hned, jak to půjde a stroj zase ožije s první vítací obrazovkou Nákup/Prodej, namáčknout Nákup. Ale nejde to. Zkouší to opakovaně, buší do obrazovky. Nic. Jde k dalšímu stroji a zase nic. Nechápe to. Ale uvědomí si, že už je čas. Musí běžet ke svému stroji v práci.

Cestou ještě přemítá, jestli se o tom má s někým bavit, nebo ne. Ale pak usoudí, že lepší bude mlčet. Kontroluje stav na svém bankovním účtu. Žádná změna. „Asi jsem se zbláznil,“ ohodnotí si sám pro sebe poslední hodiny.

3

„A máš nějakou prognózu tati? Můžu ti nějak pomoct? Co tě teď vlastně čeká?“ Radka přemýšlí, jak se na tyto věci zeptat, ale moc neví. Zeptá se jen: „Kdy máš nějakou další konzultaci u doktora?“

Večer u sebe v pokoji přemýšlí, co s novou situací, jak by jí mohla pomoct. Vrátit čas, aby táta neonemocněl, napadne ji. Pak se ale sama pousměje své naivitě.

Brzo usne, probudí se pozdě. U rodičů vždycky dobře spí. Zkontroluje telefon a překvapeně kouká na zprávu z neznámého čísla na WhatsAppu. Píše se v ní.

Zkuste časomat. Nákup a prodej času denně od 10 do 18 hodin. Adresa: Týnská 6, Praha 1.

To je přece tam, co byla literární kavárna, poprvé tam viděla Tomáše a hned se zamilovala.

Hledá na internetu víc. Časomat, time machine, wehikuł czasu, macchina del tempo, aikakone, umshini wesikhathi nebo cokoliv tomu podobného. Nic nenachází. Leda tak v pohádkách. No nic, v pondělí tam zajde.

2

Po práci si šel dát pivo. Pak nespal. Vůbec, celou noc, ani v sobotu. Pak chvilku přes den. Ani v neděli to nebylo přes noc nic moc. Vlastně ani pořádně neví, jestli spal, jak dlouho a tak. V pondělí přišel do práce úplně zbitý a říkal si, že zase půjde do obchodu s časem. Rutinně tam chtěl zopakoval sled úkonů: Prodej, penzum hodin k prodeji, číslo účtu, kam si nechat poslat peníze a jít. Ale zase nic. Jako posledně při druhém pokusu. Lehce naštvaný se vracel na odpoledne do práce. 

1

Časomaty? Kouká překvapeně na vyskládané stroje v Týnské 6 Radka. Stihla to tak tak před zavíračkou v šest. Navolí Nákup. Rychle si na kalkulačce spočítá, že tátovi by ubrala tak dva roky, to jistě ještě žádný náběh na rakovinu neměl, vychází to na zhruba 20 000 hodin, baj voko. Koupit! Překvapí ji, že to je vše. Jestli je teď všechno správně, má k dobru něco přes dva roky a pravděpodobně jí to nestálo vůbec nic? „To je ale blbina,“ pomyslí si. „No radši to nebudu nikomu říkat, budu dělat, že se to nestalo,“ mumlá si v duchu. Odchází rozpačitě domů. „Nebo ne, pustím si nějakou hudbu a půjdu se ještě projít po nábřeží.“

0

Tomáše probudí budík. 7:00 Je v šoku, že nevstává sám ale s pomocí budíku. To se mu nestalo už tak dobrý měsíc. Sprcha, čaj, ranní zprávy v televizi. „Lidé dále nosí svíčky k hrobu Karla Gotta. Jak stráví Vánoce premiér Andrej Babiš?“ zní z televize. „Cože?“ Zastaví se Tomáš. Počkat, počkat. Podívá se na telefon. Na obrazovce svítí 23. prosince 2019.

Cestou do práce ve výtahu si Tomáš píše poznámky: Nakoupit bitcoin, napsat zprávu Světové zdravotnické organizaci, koupit Radce kytku, zavolat jí a jít s ní po práci na večeři. „Jen tak. A ještě sehnat víc dárků, než mám. To ještě stihnu,“ pochválí se spokojeně. V tom mu přijde notifikace o změně stavu na jeho bankovním účtu. 20 167 986 Kč. Takže minuta života mínus a tisíc korun plus? OK. To by šlo. „Schválně, v kolika nakonec asi umřu…,“ zamyslí se.