Když spadnu, tak alespoň do vody, honí se mi hlavou trochu chabá útěcha při cestě do Špindlerova Mlýna, kde mám „přeletět“ zavěšená na ocelovém laně nad přehradou. Bojím se, ale zároveň se i těším. Když vidím místo adrenalinové atrakce na vlastní oči, bere za své i ta jediná polehčující okolnost. Část přehrady, přes kterou vede lano, je bez vody.
„Hloubka od paty přehrady je 34,5 metrů a přemostění je dlouhé asi 125 metrů,“ říká provozní ředitel společnosti Yellow Point Hynek Dvořák.
Jeho kolega mě navléká do těžkého postroje, zapíná přilbu. Mívám závratě i ve dvoumetrové výšce. Teď mám pod sebou více než třicetimetrovou propast a na konci lana, po kterém pojedu, navíc strom. Prý mě další pracovník před ním včas přibrzdí. Dvěmi sponami jsem přichycená k ocelovému lanu. Překonávám svůj strach a skáču. Otáčím se, pode mnou rychle ubíhá zčásti kamenné a zčásti travnaté dno přehrady, když se opět otáčím po směru jízdy, vidím před sebou strom. V tom to hrkne a já zpomaluji.
„Houpačka je ještě lepší,“ nabádá mě mladík. Uvidíme. Mezi dvěma obrovitými kmeny jsou upnutá ocelová lana. Opět oblékám postroj, nasazuji přilbu a zaháknutá do lan stoupám pomalu vzhůru na jednu z nejvyšších adrenalinových houpaček v Evropě. Popruhy mě začínají nepříjemně dřít.
„A můžete roztáhnout ruce, jako na Titaniku,“ slyším ještě.
Záhy se řítím dolů, chytám se lana před sebou a neskutečně řvu. Houpačka mě vymršťuje vzhůru do výše 17 metrů, mám pocit, že můj žaludek tam zůstal.
S předchozím zážitkem se to nedá srovnat, pořádný adrenalinový nášup. Některé slabší povahy si to prý nahoře rozmyslí a obsluha je musí sundávat dolů. Když opět slézám po štaflích dolů, stále se třesu. Jsem ráda, že stojím na pevné zemi.
