„Vy vůbec nejste neobyčejnej!“ hihňá se hezká puberťačka, jen co se nechala vyfotit s globální mega hvězdou. Aj Wej-wej přestane zatahovat břicho, ale nevypadá to, že by se ho její výrok dotknul. Je zvyklý, že západoevropští kurátoři a dokumentaristé při setkání s ním podlézavostí až uslintávají. Ale čínské gymnazistky? Ty vidí, že král je nahý… Když bylo Aj devět, stál před otřískanými veřejnými záchodky zapadlé vesnice na kraji pouště Gobi. Žasl, jak jeho otec, proslulý básník, puntičkářsky čistil zaneřáděné latríny: stíral hovna se stejnou vážností a soustředěním, s jakým psal verše. Aj otce obdivoval, ale když Mao zemřel a rodina se dočkala rehabilitace a vymotala se z třeskuté bídy, rozhodl se odjet do Ameriky. Otec mu cestu schvaloval, věřil, že je dobré jet a učit se, a pak se vrátit domů. Ale Aj matce na letišti řekl: „Mami, já se už nevrátím, já jedu domů.“ Domovem mladý Číňan myslel New York.
Aj začal studovat design, obdivoval konceptuální umění, jako ostatní zbožňoval Warhola, ale taky Marcela Duchampa. Potloukal se, fotil, udělal pár zajímavých věcí, ale po dvanácti letech se vrátil do Pekingu, k smrtelně nemocnému otci. Teprve teď v září v Londýně připustil, že otcova nemoc byla spíše jenom záminka: „Necítil jsem se v USA, nezapadl jsem v New Yorku, neměl jsem pocit, že můžu americké společnosti něco užitečného dát…“
Aj Wej-wej na sebe připoutal mezinárodní pozornost v roce 1995, když zveřejnil video, na kterém rozbíjí dva tisíce let staré vázy z dynastie Han. Dnes tvrdí, že už si tím svým gestem není moc jistý, ale i teď v Londýně vystavuje urny ze stejného období „zničené“ moderním průmyslovým nátěrem.
V New Yorku byl Wej-wejovým učitelem vynikající moderní malíř Sean Scully. Když viděl Číňanovu kresbu, prohlásil, že to je to nejhorší, co kdy viděl někoho namalovat. Uražený Aj odsekl, že si Scullyho budou pamatovat, ale jenom proto, že učil (jeho) Wej-weje. S malováním ale provždy skončil.
Číňanovo megalomanské sebevědomí jsem zaznamenala poprvé, když v rozhovoru v roce 2003 vysvětloval, proč může spolupracovat na návrhu hlavního stadionu čínské olympiády bez toho, že by měl formální architektonické vzdělání. Jeho zdůvodnění mělo něco společného s jeho genialitou… nicméně od té doby se Aj podílel na celé řadě originálních staveb a je považován za jednoho z nejoriginálnějších stavitelů. Stadion připomínající industriální ptačí hnízdo se stal symbolem triumfální čínské olympiády. Aj se v tu chvíli mohl stát nejvlivnějším a nejbohatším architektem/designerém/umělcem. Stačilo, aby se jako stovky dalších talentovaných Číňanů pohyboval v jasně vymezených mantinelech a nepletl se do politiky. Místo toho využil své mezinárodní proslulosti k tomu, aby tvrdě kritizoval čínskou vládu a její porušování lidských práv.
V roce 2008 došlo k zemětřesení v Sečuánu. Známý umělci zavolal, ať se přijede podívat na vlastní oči. Zatímco řada budov otřesy přečkala, místní školy – kvůli korupci šlendriánsky odbyté – se sesypaly. V sutinách zůstalo 5363 dětí. Aj Wej-wej začal s přáteli sbírat jména všech mrtvých, protože bylo jasné, že vláda tragédii ututlá.
Nebylo to poprvé, co dráždil komunistického draka, ale bylo to poprvé, co ho brutálně policie zbila. Nedlouho poté cestoval do Německa. Strašně ho bolela hlava, a tak ho organizátoři připravované výstavy odvezli rovnou do nemocnice. Měl vnitřní krvácení do mozku, chirurg řekl, že kdyby přišel o pár hodin později, zranění by nepřežil.
Stejně jako Warhol nepustil Aj z ruky foťák. Má pořád po ruce iPhone. Miluje Twitter, prostřednictvím Skype zorganizoval v posledních pěti letech stovku svých výstav přesto, že mu odebrali cestovní pas, poté co ho 81 dní tajná policie držela ve vězení, zatímco nikdo nevěděl, jestli ještě žije. Vlivný americký umělecký kritik napsal, že zatímco jako disident si Aj zaslouží veškerou úctu, jako umělec jen imituje americké koncepční umělce. Jeden londýnský galerista dokonce ve své recenzi citoval italského kolegu, který říká, že Aj Wej-wej neměl být ve vězení z politických důvodů, ale kvůli svému umění. Ale to jsou tři výjimky, tři ojedinělé hlasy v moři obdivujícího sborového a oslavného zpěvu. I ti, kterým se nelíbí, že při tvorbě svých objektů ničí hodnotné starožitnosti, se stejně zajíkají obdivem nad většinou instalací.
Kýč, nebo krása?
„Miroslave, tys ho viděl, mluvil jsi s ním, byl jsi u něj ve studiu… Jaké to bylo?“ Ptala jsem se kurátora největší české výstavy v Číně dr. Ambrože. Řekl, že to bylo fajn, ale zněl zklamaně. Problém je, že Aj Wej-wej okupuje jakousi nadpozemskou kategorii, všichni od něj máme nadlidská očekávání. V Londýně je součástí výstavy video, které ukazuje, jak si Aj se svým dvouletým synem prohlíží radostně právě dokončené studio plné světla, skvostně přestavěnou budovu někdejší továrny. Pak se objeví buldozery a celá stavba do poslední cihly zmizí. Pod záminkou porušení stavební vyhlášky vláda Aj Wej-wejovo studio rozmetala. Aj je unavený, je pořad štvaný. Jeho partnerka s jeho synem se museli odstěhovat ze strachu z policie do Berlína. V Londýně Aj přiznal, že najednou má pocit, že mu zbývá málo času.
V jednom ze sálů Královské akademie okouzleně pozoruji zarezlé železné pruty; jsou v různých velikostech elegantně srovnané do velkolepých vln. Komentář z průvodce vysvětluje, že všechny pocházejí ze zemětřesením zničených škol v Sečuánu. Aj Wej-wej je vytahal a jeho pomocníci do každého prutu bouchli dvěstěkrát kladivem, až byly zase perfektně rovné, jakoby čerstvě ulité z továrny. Podívám se na stěnu a musím si sednout na podlahu. Vidím jména pěti tisíc dětí, nemůžu se ubránit úžasu a dojetí. A tady Aj Wej-wejovi kritici vystupují a říkají: Vidíš, tohle je politika, to není umění. Zvednu se a jdu do dalšího sálu a vidím, jak věci, které jsou vtipné, filozofické, ironické, tak vždy dokonale řemeslně provedené, originální, chytré.
Inspirován rudou knížkou Mao, Aj vydal svou vlastní a v ní píše: „Všechno je umění, všechno je politika. / Jenom díky internetu může rolník, se kterým jsem se nikdy nepotkal, slyšet můj hlas, a já se můžu dozvědět, co ho trápí, je to jako v pohádce. / Internet se nedá ohlídat; a když se internet nedá ohlídat, svoboda zvítězí. Je to takto jednoduché/ internet je to nejlepší, co se Číně mohlo stát./“ Teoretici se můžou přít ostošest, jaký je Aj umělec, a jestli to, co dělá, je politický kýč. Jako většina návštěvníků jsem měla pocit, že mu rozumím. Vy můžete do prosince navštívit jednu z nejzajímavějších výstav, a pokud tak učiníte, garantuji vám, že vám svět zkrásní a bude dávat smysl.
