Proč má stát vlastnit Budvar nebo Thermal? Erár by měl přehodnotit, kde všude podnikat
- Ministerstvo financí zveřejnilo vyhodnocení Strategie vlastnické politiky státu za loňský rok a u některých podniků byla nutná i masivní míra mentální gymnastiky k tomu, aby si stát zdůvodnil, proč je má nadále vlastnit.
- Neplatí učebnicová libertariánská poučka, že stát neumí „podnikat“ vůbec.
- Ale že by státní účasti ve všech případech vedly k plnění nějakého konkrétního a smysluplného veřejného zájmu, to tedy také ne.
Docela cenné je podívat se, co si o svých podnicích myslí sám stát, tedy jaké zdůvodnění vlastnictví si sám sobě předepsal. Nepřekvapivě má Česko, disponující 292 různými platnými národními strategiemi, i tu, která se týká státního vlastnictví. Ve Strategii vlastnické politiky státu poměrně rozumně uvádí, že pokud stát něco vlastní, je to jen tehdy, pokud to nemůže efektivně zajistit trh, nebo je na tom bezpečnostní zájem.
Abychom přímo ze strategie citovali: „Ve smíšené ekonomice by mělo platit, že stát nevlastní podnikatelská aktiva primárně za účelem dividendových výnosů – stát financuje své výdaje prostřednictvím daní. Soukromý vlastník dosahuje při správě a řízení společností působících v tržním prostředí lepší výkonnosti. Stát má být vlastníkem podnikatelských subjektů pouze v případě, pokud podnikatelskou činnost nemůže efektivně zajistit trh (důvodem takového státního vlastnictví je zejména existence přirozených monopolů, tržních selhání a externalit), nebo má stát na takovém vlastnictví jasný a obhajitelný strategický zájem (například otázky energetické a surovinové bezpečnosti, vlastnictví kritické infrastruktury).“
Potud dobré. Stát si tak dal úkol na základě této strategie stanovit, které podniky jsou strategické (tedy nezbytné pro zajištění bezpečnosti či potřebné pro naplňování cílů hospodářské politiky státu), které jsou „podpůrné“, tedy takové, které jsou nezbytné pro vlastní fungování státu a jejichž služby si stát nedokáže zajistit z trhu ani vlastními kapacitami, a které jsou zbytné. A tady už narážíme.
Má být zisk zásadním měřítkem výkonnosti?
Řada podniků samozřejmě splňuje podmínku „strategičnosti“ a často jde o entity, u kterých je skoro nemožné pochybovat o tom, že vlastnictví má být ve státních rukou. Ať už je to MERO, podniky jako ČEPS nebo Vojenské lesy a statky. O efektivitě jejich řízení se mohou vést debaty, včetně toho, zda má být zásadním měřítkem jejich hospodaření zisk.
Zároveň ale stát vcelku v rozporu s touto strategií označuje za „strategické“ i podniky, u kterých je to zjevně čistě účelové. Je to hezky vidět i z pravidelného vyhodnocení plnění oné státní strategie.
Tak třeba u jediného českého „národního podniku“, tedy Budějovického Budvaru, je důvodem, že odvádí dividendy (ač strategie vlastnické politiky výslovně uvádí, že kvůli dividendám stát firmy vlastnit nemá), ale také, že má vizi „národního pivovaru“, tedy že – citujeme – „… v roce 2018 zahájil spolupráci s malými pivovary (minipivovary), která je oboustranně výhodná. Z hlediska minipivovarů se jedná o pomoc s prosazením se na trhu při využití distribučních kanálů Budvaru (podpora malých hráčů na trhu). Z hlediska Budvaru je přidanou hodnotou rozšíření obchodního portfolia národního podniku.“ Jistě by byl zábavný průzkum mezi sládky tisíců českých minipivovarů, zda je pro jejich podnikání významné, aby byl Budvar stále vlastněn státem.
Významný subjekt hotelových služeb
Akciová společnost THERMAL-F, provozovatel stejnojmenného karlovarského hotelu, je pak strategickým podnikem, protože jde o „významný subjekt lázeňství, hotelových a kongresových služeb, každoročně zajišťuje pořádání MFF v Karlových Varech“. O tom, že na pořádání filmového festivalu je strategický zájem či že to pomáhá k plnění hospodářské politiky státu, by se asi také dalo diskutovat.
Taktéž státní Lesy České republiky jsou strategické proto, že zajišťují – opět citujeme – „řádné obhospodařování státního lesního majetku, zachování lesa, jeho ochranu a péči o něj, zachování plnění všech funkcí lesa.“ „Lesočeši“ spravují asi polovinu lesů v zemi, zbytek tvoří obecní či soukromé lesy, u kterých je „zachování, ochrana a péče“ na stejné, ne-li vyšší úrovni, nehledě na to, že vychází z povinností stanovených zákonem.
A Česká pošta, u které stát musí lepit vysokou ztrátu a řešit její transformaci deset minut po dvanácté? Podle zprávy „je držitelem poštovní licence, kromě poskytování základních poštovních služeb vykonává i celou řadu strategických činností pro Českou republiku“. Poštovní licenci by mohla mít i jako nestátní firma, tou „řadou strategických činností“ se asi myslí některé agendy spojené s e-governmentem, ale ani u nich není jednoduché jasně říci, proč by je nemohla vykonávat entita, která by nebyla stoprocentně ovládaná státem.
Někomu se šlápne na kuří oko
Takže klasika – máme strategii, která říká, proč má stát něco vlastnit, ale pak se bojíme na základě této strategie něco udělat, protože privatizovat státní pivo, státní hotel nebo státní les by mohlo znamenat, že se nějakým zájmům šlápne na kuří oko. Škoda. Devalvuje to nejen samotnou strategii a její smysluplnost, ale také snižuje pozornost veřejnosti i politiků věnovanou podnikům, které jsou pro bezpečnost země skutečně zásadní. Prudit, že stát třeba „nemá vařit pivo“, je takový novinářský evergreen, ale pokud si vláda sama schválí strategii, ze které to implicitně vyplývá, pak by se jí měla také řídit.
