Akt, to ve Varech znamená Bilský

Malování je pro mě především svoboda, říká Libor Bilský, mladý výtvarník z Karlových Varů.

Patnáct let trvala vlastní cesta Libora Bilského k současnému plátnu. „Teď už mám konečně takové nápady, které mohu dál rozvíjet,“ říká. Úspěšně rozvíjet. O jeho tvorbu je totiž v poslední době větší a větší zájem.
To však neznamená, že by pouť za sebevyjádřením končila. Stále hledá nové nápady, kombinuje techniky. „V téhle smutné době chtějí lidé spíš něco veselejšího,“ říká. Zrakem přitom popatří na plátna rozprostřená ve svém bytě - ateliéru. Všechno oleje s temným pozadím. „Vím, maluju to celkem tmavé,“ usměje se. Za každým stojí jeho životní cesta. Právě tou se ve tvorbě mezi sebou výtvarníci odlišují. „Teď se chci věnovat trochu špachtlím. Hodně mě to zajímá, jen prostory trochu chybí,“ rozhlédne se. Obrázek komornějších rozměrů v jeho ateliéru sotva zahlédnete. Okolní zdi zdobí samé velké rámy.

Mezi velkými akty

Zapovězeným tématem pro Bilského je příroda. „Párkrát jsem si to vyzkoušel, ale nebavilo mě to,“ vysvětluje.
Ani techniky jako tuš, uhel nebo akvarel Bilskému nic neříkají. „Vodou ředitelné barvy schnou hned za štětcem a já se potřebuju k obrazu vracet,“ říká. Až když jsou na plátně nanesené tři nebo čtyři vrstvy, je spokojený.
Největší libůstkou jsou pro Bilského akty. S tématy pomáhají hlavně kamarádi, kteří půjčují kvůli předloze své fotky. Zbytek obstará vlastní archiv, vypomůže i internet. „Pomůže to s nápadem, zbytek už udělám podle sebe a všechno pak vkomponuju do obrazu.“ Dobře zná práci i se živými modely, vždyť právě na nich začínal. Tu dobu má už však za sebou.
Kdo stál Bilskému modelem, byste stejně nepoznali. Obličeje jsou patrné leda v náznacích, totéž platí třeba o rukou. Bilského akty, to jsou čisté figury.

Se starými mistry

S tříbením své techniky začínal jako leckterý jiný výtvarník. Napodobováním prací starých mistrů. „Než jsem s nimi začínal, všechno jsem si o nich přečetl. Jakou technikou který obraz dělali, kdo byl na obraze. Zajímala mě minulost,“ říká.
Než také začal malovat, přečetl si kvůli tomu hromady knížek. Věděl, že pochopení umělce je klíčem k uchopení jeho techniky. „Pokud se chce někdo věnovat malování, potřebuje spoustu informací. A je jedno, kde je pochytíte, jestli to je na škole nebo jdete vlastní cestou.“
Sám o škole možná kdysi uvažoval, dal však na radu přítele - akademického malíře: „Libore, vykašli se na nějakou školu. Máš svou cestu, jen bys o ni přišel, kdyby tě nasadili na jiné koleje.“
Začátky u své tvorby beztak Bilský neřeší. Jen si při nich vzpomene na školní začátky a soutěže, ve kterých vyhrával. A usměje se. „Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby někdo u mě tenkrát chtěl rozvíjet talent.“
Opravdu malovat začal až mnohem později, ve svých šestadvaceti letech. Kvůli dceři, která po něm chtěla obrázky. Později kvůli tatérům, kteří po něm chtěli zpracovat předlohy. Kvůli příteli - akademikovi, který mu do ruky vetknul štětce a olejové barvy. „Nejdřív jsem se trochu bál, ale teď už bych se toho nepustil,“ říká.
Proč taky. Když roky života u malířského stojanu se začínají konečně zrcadlit v zájmu sběratelů výtvarného umění. „Když se člověk dostane mezi správné lidi, cesta je pak rychlejší a jednodušší. Nejsem podnikatel ani obchodník. Chci jen malovat.“