Zima se konečně podívala do kalendáře a poté i do Čech a už ji odtud vyháníme, a to způsobem, který by možná s úspěchem mohla žalovat u mezinárodního soudu pro práva ročních období, kdyby nějaký takový existoval.
Je tady totiž masopust – pohanská tradice, která zvládla přežít církevní i politické pokusy o svou likvidaci a která vynáší neodvolatelný verdikt nad Paní Zimou. Je to různé, někde je Morana upálena, někde utopena, jinde se jí nebo Masopustovi stíná hlava. Ať tak či tak, jde o trest nejvyšší, na který není možná amnestie. Zima se prostě do kraje aspoň deset měsíců vrátit nesmí.
Jenže ta letošní to má nějak popletené. Přišla teprve před pár dny a ze všech sil se to snaží dohnat. Asi jako když ráno zaspíte, a pak se snažíte stihnout všechno, co jste měli v plánu. V minulosti nám něco podobného předvedla už několikrát a shodou okolností to vždycky bylo v únoru. Tedy po Hromnicích, kdy se nejstudenější období roku láme v půli. Tedy v čase masopustu, kdy jí lidé už mají plné zuby a sofort ji ženou z kraje pryč.
Že by únorové mrazy s lidovými zvyky nějak souvisely? Že by se zima takhle zuby nehty bránila, jako squatter vystěhovávaný z neoprávněně obsazeného domu? Anebo tomu na začátku bylo obráceně: mrazy byly tužší a tužší, sněhu víc a víc, zásoby docházely, a tak šaman nařídil svému kmeni rituálně zimu vyhnat? Převléknout se do maškar, aby nepoznala, kdo je kdo, a docela obyčejnsky ji hnát svinským krokem až daleko za Krkonoše, Jizerské hory a Beskydy.
