Obchod plný zboží, kde si zákazník nemůže vybrat, co dřív koupit. Všechno přehledně vyrovnané, ochotný personál a nízké ceny. Tak vypadala „sámoška“ z filmového hitu Ať žijí duchové. O tom, že by vedoucí prodejny Jouza objednal školákům celé kartony pribináků, si ale lidé v předlistopadovém Československu mohli nechat jen zdát.
Řezníci dostávali týdenní příděl masa
„Maso nám bylo fondováno. To znamená, že jsme dostávali týdenní příděl masa. Měli jsme určené, že polovinu můžeme prodat dopoledne. Druhou půlku jsme směli prodávat až po druhé hodině, kdy půjdou pracující z továren,“ vzpomíná řezník Josef Štěrba, který dnes vlastní v Jindřichově Hradci prodejnu s masem.
Připomíná, že museli vycházet vstříc dalším kolegům z jiných prodejen. Měli totiž stejnou prodejní dobu a nemohli si běžně dojít stoupnout do fronty a čekat na příděl.
Nedostatkového zboží ale byla celá řada. Z front na banány a mandarinky se stala legenda, která je pro dnešní školáky jen stěží pochopitelná. Chyběly i ostatní běžné věci. „Na všechno se stály fronty a stejně se na každého nedostalo. Ať to byl toaletní papír, hygienické potřeby, mrazáky, jízdní kola, barevné televizory. Na ten jsem stála frontu celý den,“ říká Jana Brunclíková.
Do nakupování se zapojovaly celé rodiny. Aby mohly koupit víc zboží, musely v tlačenicích v obchodech předstírat, že k sobě nepatří. „Jezdili jsme do Studené pro vepřová žebra, jenže dávali jen kilo na hlavu. Tak jsem stála ve frontě za babičkou a dělala, že ji neznám. Jestli tomu uvěřili, nevím, ale žebra jsem dostala,“ vypráví se smíchem Marie Berková.
Zažloutlé fotografie a v leckterých domácnostech i krabice plné starých hraček prozradí, s čím si děti před dvaceti lety hrály nejraději. Přitom sehnat pro své ratolesti takový hit jako byl mončičák, druhově naprosto neurčité plyšové zvířátko s dětským obličejem, byl nadlidský úkol.
Dav lidí vyvrátil dveře prodejny z pantů
„Výběrové zboží, jako angličáky, lego, Rubikovy kostky, mončičáky jsme dostávali přidělené pouze na Porcinkuli (svátek v srpnu) a Zlatou neděli. Několikrát nám dav lidí i vyvrátil dveře prodejny z pantů,“ líčí bývalá vedoucí prodejny Hračky a drobné zboží Drahoslava Kupková. Otevřeno bylo od osmi do dvanácti hodin a pak od dvou do šesti. „Pokud jsme chtěli nějaké zboží z jiného sortimentu, museli jsme si navzájem pomoct s ostatními obchodníky, kteří také nemohli stát fronty,“ doplňuje Drahoslava Kupková.
Pod kontrolou byl i prodej zlata. Bez písemného potvrzení z Národního výboru neměli snoubenci šanci koupit si snubní prstýnky. Zlatník jim je nemohl prodat. Stejně špatně se sháněly i dětské náušničky.
Prodávali i šperky jen z devítikarátového zlata
„Při výběru zboží nám na prodejnu přidělili dva až tři páry,“ říká Milan Holický, který pracoval v prodejně Klenoty a nyní podniká ve stejném oboru. Vzpomněl si i na to, že se jeden čas prodávaly šperky jen z devítikarátového zlata. To trvalo jen chvilku a pak se na trh vrátilo zlato se čtrnácti karáty.
Stálicí mezi obchody na Jindřichohradecku je spotřební družstvo Jednota. Tomu se podařilo přežít revoluční rok 1989. Jen se od té doby dost zmenšilo. Před dvaceti lety zaměstnávalo na Jindřichohradecku 1358 zaměstnanců, letos jich jsou jen necelé čtyři stovky. Radikálně se snížil i počet provozoven. Z původních 488 jich zbylo sedmdesát. Před dvaceti lety však pod družstvo Jednota patřily i hospody, hotely a restaurace. To už dnes neplatí.
Jak jste žili před dvaceti lety? Redakce uvítá vaše příběhy a fotografie. Můžete je posílat na e-mailovou adresu redakcejindrichuvhradec@mf.cz
