Povězme si napřed něco o teorii. Základní pravidlo zní: cizí slovo se uchytí, jen pokud má co nabídnout – vyjádřit myšlenku, dodat významový odstín – má tedy něco, co domácí slovní zásobě chybí. Čeština je velmi fér, pokud jde o to, zda dát nějakému slovu šanci – i když někdy asi z legrace.
Vzpomínám si, že slovo „zaprintovat“ pro „vytisknout“ bylo svého času velmi populární. Znělo legračně a všichni v kanceláři mu rozuměli. Ale protože nedělalo nic navíc oproti původnímu slovu, jakmile přestalo být vtipné, zase se vytratilo. Ale stejně, čeština dala tomu slovu šanci – vyzkoušela si jej, jestli jí bude slušet – a pak se rozhodla, že si jej nepořídí. Obdivuji tu poctivost.
Můj osobní favorit bylo slovo „bekpekeři“ z anglického „backpacker“. V roce 1994 se pražští radní rozhodovali, jaké turisty chtějí lákat do Prahy – jestli starší, solidnější turisty, nebo mladší, chudší týpky, co hulí trávu, hrajou na kytaru na Karlově mostě a souloží jako králíci. Mezinárodní slovo pro tuhle sortu cestovatelů je „backpacker, od slova „backpack“ – ruksak nebo batoh. Zhruba totéž jako české „baťůžkář“.
Problém byl ale v tom, že překládat slovo backpacker jako baťůžkář s sebou neslo všechny ty negativní konotace. Baťůžkáři jsou přece čistá, prospěšná česká mládež, která chodí do lesa zpívat trampské písně, péct buřty, pít pivo a souložit jako králíci. A tak nějaký jazykový génius vynalezl slovo bekpekeři. Tak získali představitelé města jasnou nálepku pro ty nemyté a nevítané otrapy a mohli pohodlně vést diskuzi o tom, jak nalákat co nejvíce turistů, kteří nejsou jako oni. A protože být atraktivní pro bohatší turisty dává mnohem větší smysl, než lákat chudé, byla tato debata poměrně krátká. A jakmile skončila, slovo bekpekeři už nebylo potřeba – a jednoduše zase zmizelo. Jak působivé!
Čtete rádi E15.cz? Nominujte nás v anketě v kategorii zpravodajství.
