Animátor Klimt: V únoru se nechám zastřelit. Jako každý rok
Je to už skoro deset let, co se tehdy nadějný a dnes už světem respektovaný filmový animátor Aurel Klimt přestěhoval na dohled Kutné Hory do Malešova.
Stejnou adresu má další filmař Pavel Koutský a také scenárista a teoretik animovaného filmu Jiří Kubíček. Ovšem Aurel Klimt na malešovském náměstí koupil nakonec i staré kino, kde natáčí filmy.
Proč jste z Prahy uprchnul na venkov?
Praha mi ohromně přirostla k srdci. Ale čím dál tím víc mě štvali turisti a taky hospodští, pro které domorodec nebyl zákazník. Lákala mě Kutná Hora, jakási Praha v malém a s přijatelným množstvím turistů. Ale před deseti lety jsem na bydlení v Kutné Hoře neměl peníze. Tak jsem zakotvil o pět kilometrů dál. Je tady klid na práci a kombinace přírody a historie mi moc vyhovuje.
Jak vás přijali místní starousedlíci?
Docela dobře. Když něco potřebuju, vím, ke komu zajít. Když jsem se do Malešova přestěhoval, tak se obec spíš vylidňovala. My, takzvaná náplava, jsme společně s několika místními založili kulturní spolek, abychom to tady trochu oživili. Manželka Pavla Koutského vedla třeba dlouhá léta výtvarný kroužek. Považte, tady nebyla ani normální fungující hospoda! Ale posledních pár let se mladí lidé do našeho městysu houfně stěhují a ožívá to tady.
Cítíte se jako Malešovák?
Mám to tady rád a cítím k obci i ke kraji kolem sounáležitost. Proto mi logicky vadí, když v Kutné Hoře v Lorci zruší jeden z nejstarších pivovarů v Čechách a najednou to tam zeje prázdnotou! Já to Dačické pivo pil i proto, abych ten pivovar podpořil. A nebyl jsem sám. To pivo se sice dělá pořád, ale už ne tady, ale bůhví kde. Myslím, že takové věci by se spíš měly na místní úrovni udržovat, a ne rušit. V Malešově třeba obnovili tradice masopustu. Pro mne to má teda každý rok dost tragický konec.
Tragický konec?
Když jsme s tím začínali, nechal jsem se angažovat za medvěda a už mi to zůstalo. Takže mě zatím asi šestkrát na konci vždycky zastřelili. Malešovský masopust je ohromná zábava. Nepotřebujeme žádný scénář, jsou daná jen pravidla a víme, že končíme v hospodě.
Když zrovna neděláte medvěda, tak jste tady ve studiu. Je výhoda bydlet na pracovišti?
Je to spíš jen shoda okolností. Bojím se, že až tady opravdu naplno vypuknou práce na filmu „Lajka“, moc soukromí tu pak s přítelkyní mít nebudeme. Objekt je sice veliký, ale zrekonstruovaná je zatím jen nejnutnější část pro práci. Budu muset časem zadaptovat ještě kus a osadit tam dveře, které ten prostor na práci a na život alespoň trochu oddělí.
Sovětská psí kosmonautka Lajka je teď vaše aktuální téma. Co to bude?
Připravuju stereoopticky snímaný celovečerní loutkový film. Bude to sci-fi muzikál, kde to oproti skutečnosti Lajka přežije a vydá se spolu se svými štěňaty a dalšími zvířaty do hlubin vesmíru hledat lepší domov. Když všechno půjde dobře, tak na konci roku 2012 bude premiéra. Budeme to dělat po půlhodinových kusech, abychom se z toho nezbláznili. Půl roku trvá výroba loutek a scén a pak půl roku natáčení. Za rok tak zvládneme vyrobit maximálně třicet minut filmu.
Může ještě dneska loutkový film konkurovat počítačovým animacím?
Určitě. Třeba medvídci Břetislava Pojara z cyklu „Potkali se u Kolína“ u dětí pořád bodují. Víte, základem je scénář, nápad. Sebedokonalejší čarování s technikou slabý příběh nezachrání. Navíc s 3D technologií nám trochu ujel vlak. Je to hodně otázka financí a rozvoje oboru včetně distribuce. První český 3D film „Kozí příběh“ po stránce technické sice celkem obstál, ale scénář byl naprosto příšerný. Škoda.
Jaký je vlastně hlavní rozdíl mezi loutkovým filmem a 3D vytvářeným v počítači?
S loutkou pohybuji a snímám ji obrázek po obrázku. Každý pohyb můžu v průběhu kdykoli změnit. Je to herectví v nereálném čase, které rozložím do pětadvaceti pohybových fází na vteřinu a vytvářím vlastníma rukama. Animátor je vlastně herec, s tím rozdílem, že herectví vyjadřuje prostřednictvím loutky. 3D animace využívá klíčových fází a ty propojí. Víc se blíží kreslené animaci s jejím jakoby dopředu připraveným a naplánovaným herectvím. Já dávám přednost spontánně manuálnímu přístupu a tvorbě přímo před kamerou.
Z čeho jsou vaše loutky?
Hlavy jsou z umělého dřeva, dvousložkové epoxidové hmoty, která po smíchání do pár hodin ztvrdne. Dál se používá molitan, silikon, pěnový latex, lipové dřevo, textil… Základem je však kuličková kostra. Je zkombinovaná ze dvou druhů kovu, z ocele a fosforbronzu, aby byla samomazná a dal se u ní naladit úplně jemný chod kloubů. Kostra musí udržet odpor i váhu loutky a musí ji umět zastavit v pohybové fázi, třeba i s těžištěm mimo osu.
Kde vám ty vaše kostry vyrábějí?
To je potíž. V Praze je ještě pár lidí, co ty kostry umějí vyrobit a mají na ně zásobu materiálu z dřívějška, ale stárnou. Tohle řemeslo se už nikde nepředává a pokračovatelé nejsou. Několik let se mnou na přípravě a výrobě filmů spolupracuje kluk, co vystudoval restaurátorství kovů a rád by se to naučil, jenže já nemám ten fosforbronz. Koupit se nedá, a aby se jim ve slévárnách vyplatilo tu slitinu odlít, tak bych si jí musel objednat tak za půl milionu. Nakonec do toho stejně budu muset jednou ty prachy investovat a udělat si celoživotní zásobu, jinak bych skončil.
Nelákává vás hraný film?
Spíš film trikový, jaký dělal Karel Zeman. Líbí se mi propojení reálného a fantazijního světa. Mám v šuplíku bodový scénář na Válku s mloky od Karla Čapka. Myslím, že je to nedoceněný text. Vím, že pár lidí to chce dělat, ale většinou k tomu přistupují v americkém stylu, jako že mlok je něco jako predátor. Já bych chtěl do toho dostat duši Karla Čapka, jeho lidskost s mrazením v zádech. To je jeden z mých snů.
Působíte jako ohromně vyrovnaný člověk. Je to i vašim životním buddhistickým názorem?
Už v dětství mě zaujaly východní filozofie. Dokonce jsem si vyzkoušel i půlroční pobyt v buddhistickém klášteře. Nikoli v Tibetu, ale v Kanadě. Představte si klášter zavěšený nad mořským útesem. Dole se pasou velryby a meditační místnost má veliká prosklená okna na oceán. To byla úžasná zkušenost.
Věříte v reinkarnaci? Jak byste se rád příště narodil?
Podle buddhismu je člověk to nejlepší zrození, co v koloběhu životů je. A střední Evropa je velice dobré místo k životu. Nejsme ani moc bohatí, ani moc chudí. Jako člověk jsem zcela spokojen. Nevím, jestli budu příště animovat, ale do nirvány se zatím rozhodně vstoupit nechystám.