Ano si řekli znovu po šedesáti letech

Manželé Nestrojovi nedávno oslavili diamantovou svatbu. Své ano si po šedesáti letech řekli před oltářem.

Začátek jejich manželství nebyl právě ideální. Čtyři roky po válce bylo mladým snoubencům devatenáct. Dcera byla na cestě a svatba byla jediným řešením jejich situace. Přesto spolu manželé Nestrojovi vydrželi už šedesát let. „Na růžích ustláno jsme neměli. Peněz nebylo a kolikrát jsme se i pohádali. Neexistovalo ale, že bychom se spolu týdny nebavili. I když jsme se večer pohádali, ráno už bylo zase dobře,“ vzpomínal devětasedmdesátiletý Vilibald Nestroj.

Mladým chybí tolerance

Jeho stejně stará manželka souhlasně přikyvuje a přidává, že dnešním mladým lidem chybí tolerance. „A taky schopnost odpouštět. Každý někdy udělá chybu, ale dnešní mladí hned všechno řeší rozvodem,“ přidala Valtruda Nestrojová. Přesně na den, jen šedesát let po tom, co si u oltáře v místním kostele svatého Jana Křtitele řekli poprvé své ano, si celý obřad znovu zopakovali. V sobotu 14. listopadu ženich v tmavém obleku a se zlatou voničkou na klopě a nevěsta v azurovém kostýmku doplněném bílou halenkou opět poklekli před farářem a svůj manželský slib zopakovali. „Už to nebylo jako poprvé, ale k holičce jsem si zašla. Protože mě zlobí kolena a chodím o hůlkách, svatební kytici mi přítelkyně syna položila přímo na klekátko. Manžela potěšilo, když pan farář v kostele ocenil, že zdarma odpracoval šest set hodin na opravách fary a kostela,“ popisovala obřad nevěsta.
O oslavu po šedesáti letech se postaraly dcery. Nezapomněly ani na oznámení v novinách. „Nemuseli jsme se o nic starat. Cukroví a zákusky napekla cukrářka v Kravařích a koláče v pekárně v Dolním Benešově. Když jsme se brali poprvé, musela jsem zadělat těsto na koláče z padesáti kil mouky předtím, než jsem ráno odešla pěšky do Komárova do práce,“ vzpomínala žena. Protože v roce 1949 si mohli o volných sobotách nechat jen zdát, jejich svatební průvod vyšel do kostela v pondělí v deset ráno. Nevěstu v bílém následovalo jedenáct družiček, a protože pocházela z devíti dětí, sešlo se na svatebním obřadu kolem padesáti hostů.
„Z kostela se šlo k nám. Protože já měl jenom dva sourozence, byli jsme považováni za bohatší rodinu. I když oni měli dvě krávy, a my jenom jednu,“ žertoval ženich.

Na oběd byla svíčková

Svatební hostina byla v domě nevěsty. Na oběd se podávala svíčková na smetaně a jako druhý chod pečená kuřata. Odpoledne se celý průvod přesunul do domu nevěsty, kde se v hodování pokračovalo. „Bylo vepřové s krautsalatem (studené dušené zelí) a upekli jsme i husy, které maminka vychovala na dvoře. Ještě ve stejném roce dělala maminka další dvě svatby. Sestře a bratrovi,“ vzpomínala nevěsta.

A kdy půjdeš domů ty?

Protože matka držela podle zvyku smutek za otce, který zemřel počátkem roku, nekončila svatba tancem, ale hosté se kolem půlnoci postupně rozešli. Zůstal jen novomanžel. „Docela mě šokovala moje nová tchyně, když se mě zeptala: ‚A kdy ty už půjdeš domů?‘ Tak jsem se naštval a řekl jsem jí, že jestli teď odejdu, tak už mě nikdy neuvidí,“ vzpomínal dnes už s úsměvem ženich. Svou svatební noc pak novomanželé prožili v jedné ložnici s tchyní.
Když se za sedm měsíců po svatbě narodila mladým manželům dcerka, mohla mladá maminka podle tehdejších zákonů zůstat doma na mateřské pouhých šest týdnů. Pak dítě svěřila tchyni, která se tehdy starala o hospodářství a vlastní čtyřletou dceru. Denně chodila Valtruda pěšky přes pole do Komárova, kde v závodě Silesia vyráběla kartáče. „Když jsme se přestěhovali k tchyni, tak to už bylo lepší. Měli jsme pro sebe dokonce i samostatný pokoj. Když v roce 1951 narukoval manžel na dva roky na vojnu, začali jsme s tchánem stavět náš dům,“ vzpomínala na těžké začátky oslavenkyně. Peníze jim půjčili příbuzní a materiál na stavbu získali ze zbouraného domu. Ručně oklepávala cihly
Mladá maminka po příchodu z práce oklepala každou cihlu a potom ručně namíchala maltu tchánovi, který dům zdil. „Ještě štěstí, že jsem podruhé otěhotněla, když už byla stavba před dokončením,“ řekla žena. Aby manžel uživil rodinu, zanechal stolařiny a vyučil se obkládačem. Oba jsou aktivní i dnes. Vilibald se stará o zahradu, Valtruda řídí domácnost.