Od baťovských dob, kdy novému centru Zlína vtiskl podobu architekt František Lydie Gahura, nedostal nikdo takovou příležitost jako nyní jednasedmdesátiletá architektka Eva Jiřičná.
Po budovách Kongresového a univerzitního centra má navrhnout úpravy náměstí Práce od Velkého kina až k náměstí T. G. Masaryka. A za pár let by u zastávky Školní mělo vyrůst nové sídlo Fakulty humanitních studií, jehož podoba pochází také z její dílny.
Když se Sedmička ptala v anketě, co lidé říkají na podobu nového kulturního centra, většině se líbila. Jen málokdo si ale vzpomněl na jméno jeho autorky. „Myslím si, že to je pro Zlín dobrá stavba. Ale architekta neznám,“ řekla například sedmadvacetiletá Lenka Veselá ze Zlína.
Kdo tedy je Eva Jiřičná a co od ní mohou Zlíňané čekat?
V Česku nedoceněná
„Určitě je to nejznámější česká architektka v zahraničí. Ale v Česku její dílo není příliš známé. Naopak si myslím, že je nedoceněné. Neuvědomujeme si, jak významný přínos je to, že se vrátila a může tady projektovat,“ poznamenal historik architektury Zdeněk Lukeš. V dokumentu o Jiřičné, který natočila Česká televize, nešetřil uznáním ani architekt Jan Kaplický, který s ní deset let žil v Londýně. „Moc takových architektek ve světě není. Udržet se v takové tvořivé kondici jako ona do tohoto věku, to je zázrak,“ řekl Kaplický loni krátce před svou smrtí.
Jiřičná se narodila v březnu roku 1939 ve Zlíně. Její otec Josef Jiřičný pracoval jako architekt ve stavebním oddělení firmy Baťa. Ještě před koncem války se ale rodina odstěhovala do Prahy.
Jiřičná vystudovala architekturu, ve třiadvaceti se vdala a později odjela s manželem na stáž do Anglie. Tam ji zastihl srpen 1968. Vrátit domů se nemohla. Ani když její otec těžce onemocněl. Hrozilo jí vězení, protože se v osmašedesátém roce angažovala ve Společnosti pro lidská práva.
V Anglii začínala u průmyslových staveb, projektovala třeba stavbu přístaviště v Brightonu, ale prosadila se hlavně návrhy luxusních obchodů. „Postupně si získala jméno menšími zakázkami interiérů módních obchodů, kde se také často objevuje její slavný motiv křehkého ocelového schodiště se skleněnými stupni, který je dodnes jejím charakteristickým prvkem,“ napsal architekt Lukeš na webu earch.cz.
Když dělala první návrhy obchodů, nemívala příliš prostoru pro uplatnění nápadů. „Ta schodiště byla jednou z mála věcí, s nimiž jsem si mohla vyhrát. Díky tomu se pro mne schodiště stala jakýmisi sochami a rozpoznávacím znakem mých interiérů,“ podotkla architektka. V roce 1982 si už mohla Jiřičná v Londýně založit vlastní ateliér. Kromě úprav obchodů a bytů se dostala i k významnějším zakázkám, jako je například knihovna univerzity v Leicesteru nebo výstavní prostory pro londýnské Victoria and Albert Museum.
V devadesátých letech Jiřičná založila kancelář AI Design v Praze. Její první stavbou v Česku byl skleník v zahradě Pražského hradu. Zlínské Kongresové a univerzitní centrum je zatím její vůbec největší stavbou.
Eva Jiřičná také učila. Vedla řadu let ateliér na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 2007 byla předsedkyní poroty v soutěži o podobu Národní knihovny v Praze na Letné.
Sklo a kov. Tím jsou typická nejen schodiště od Jiřičné, ale celé její budovy. Třeba autobusové nádraží Canada Water v Londýně, hotel Josef v Praze nebo zlínské Kongresové a univerzitní centrum, jehož rozpoznávacím znakem bude právě kovová konstrukce střechy a skleněné obložení zdí.
I když dělá moderní stavby, inspiraci podle svých slov hledá hlavně v přírodě. „Čím je člověk starší, tím více vidí, že nejdokonalejší na této planetě je příroda. Příroda je neustále zdrojem inspirace a poučení. I takové obyčejné mraveniště má vlastně svůj systém klimatizace a ti tvorečkové k tomu nepotřebují žádné stroje. Ještě toho je mnoho, co se od přírody můžeme naučit,“ vysvětlila Jiřičná.
Nechybí jí odvaha
Tvořit podobu Zlína je pro ni velká výzva. „Architektka Jiřičná cítí velkou pokoru k tomu, co se tady postavilo hlavně v baťovské éře. Je to proto, že je zlínská rodačka a její tatínek pracoval ve firmě Baťa. Její rozhodování bylo velmi citlivé, i když je tvar Kongresového centra odvážný a atypický pro Zlín,“ poznamenala primátorka Irena Ondrová.
Zlín podle primátorky nemůže žít jen z krátkého úspěšného období první poloviny dvacátého století. „Musí tu vznikat i nové věci, stejně tak jako jsou navrstvené historické slohy v Praze nebo jiných městech. Musíme být odvážní jako Baťa,“ dodala Ondrová.
Ne všichni ve Zlíně ale mají stejný názor. „Je to skvělá architektka a její stavby jsou velmi zajímavé. Je ale otázka, jestli se hodí právě do památkově chráněného centra Zlína. Myslím si, že na jiném místě a hlavně v jiném městě by tyto budovy působily daleko lépe,“ uvedla Ladislava Horňáková, která má ve zlínské Krajské galerii na starosti sbírky moderní architektury a je spoluautorkou úspěšné výstavy Fenomén Baťa i stejnojmenné knihy.
Patří stavby architektky Evy Jiřičné do Zlína?
