Archivář: Prach a příběhy | E15.cz

Archivář: Prach a příběhy

Vladimír Kaiser pátrá po historických dokladech už rovných třicet let.

Ústecký archivář našel hrob muže, který prodal svou tvář na známou pivní etiketu. Ženě z Polska pomohl k odškodnému za nucené nasazení z války.

K čemu je dnes lidem dobrý archiv? Teď lidé potřebují kdesi doložit vysvědčení z devátých tříd. Každý týden hledám tak pět kousků. Přitom je to z mého pohledu zbytečný doklad, když má člověk maturitu, je přece jasné, že v té devítce musel být. Poptávka je často i po kuriozitách. Jeden muž žádal potvrzení, že jeho dědeček byl za války u SA. Dědečka jsme našli, dokonce i na fotce a potvrzení dali.

Je v archivu jen historie? Ne. Jsou tady i fondy živých lidí. Například bývalého primátora Petra Gandaloviče. Ale nic senzačního nečekejte. Jsou to jen poslanecké tisky k tehdy vznikajícím zákonům s jeho pracovními poznámkami.

Jakou nejstarší listinu máte v archivu? Je to listina z roku 1324. Kdysi mi ji nabídli v jednom antikvariátu, kde se domnívali, že se týká Ústí. Zkoumal jsem to dlouho, nebyl jsem si jistý, ale nakonec jsem si potvrdil, že jde o staré pergameny, které se Ústí netýkají, což taky nakonec významně ovlivnilo cenu. Koupil jsem je do archivu a dodnes ukazuju dětem ze školních exkurzí, aby si očichali ten starý pergamen, vzali si ho do ruky. Se vzácnými originály takhle zacházet nemohu.

Potřebujete tedy hlavně paměť… Paměť a schopnost dávat věci do souvislostí. Ne všechno totiž vyčtete z papírů. Lidé u nás hledají různé doklady pro soudy, restituce, dohledávají majetky. Když udělám chybu, mohl bych se dočkat nařčení, že jsem to udělal záměrně. Koho pak bude zajímat, že jsem přehlídnul dva slepené listy?

Mrtvé papíry z archivu tedy hrají roli i v ryze současných příbězích? Jedna Polka byla v Ústí totálně nasazená. Po dokladech začala pátrat až kvůli odškodnění. A já našel jen zmínku, že tam bylo čtrnáct kusů polských holek. Takhle hnusně to bylo napsané, nikde žádná jména. To se pak doklad těžko hledá. Ale naštěstí se objevila fotka a po zveřejnění se přihlásilo osm lidí se vzpomínkami. Takže svědectví bylo na světě a Němci ho uznali. Dodnes mi chodí pohlednice, že se modlí za moji duši.

Vyčtete v archivu i intimní příběhy lidí? To je případ jedné větve zdejší významné rodiny, která šla po roce 1945 do odsunu. Paní tenkrát zrovna porodila holčičku, ze strachu z budoucnosti ji tady nechali v ústavu s informací, že když se do dvou let neozvou, je dítě volné k adopci. Děvčátko adoptovala rodina z Prahy a teprve jako dospělá se to dozvěděla a začala rodinu hledat. Našli jsme dva bratry, kteří jako by jí z oka vypadli.

Čeho si ve své profesi archiváře nejvíc vážíte? Že jsem našel pivního dědka Cibicha. Tedy jeho hrob. Ten člověk skutečně existoval a prodal svoji tvář velkobřezenskému pivovaru za doživotní rentu třicet piv týdně.

A soukromý úspěch? Došel jsem do Santiaga de Compostella, postupně po úsecích od roku 2003. A pak ještě na poslední místo evropského kontinentu. Tím jsem došel na svůj konec světa a od té doby se jen vracím.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!