Arma, do toho! Arma, jedem! Krev a slzy ústeckých fanoušků

František Štván fandil Armě s nadsázkou už jako batole. Ani netušil, že ústecký fotbalový klub se později stane jeho srdeční záležitostí. Skalním fanouškem je čtyřiapadesát let.
„Na Armu mě táta vozil už v kočárku, fotbal byl pro něj vším. Když jsem byl starší, bral mě s sebou i na venkovní utkání,“ říká zaměstnanec České národní banky.
Co táhne fanoušky na stadiony, cestovat několik kilometrů do cizích měst, kde hraje jejich tým a proč mohou hodiny rozebírat gólové šance?
„Fandění člověka naplňuje v tom smyslu, že se ztotožní s nějakou skupinou. Jako dítě jsem viděl, že utkání byla i společenskou záležitostí. Můj táta šel vždycky před výkopem pozdravit své kamarády a známé, se kterými se poznal na fotbale. Vyprávěli si, co se za týden událo, rozebírali utkání a dokázali je tak opepřit, že jedna akce měla tisíce variant, i když to byla jen jedna branka,“ vzpomíná Štván.
Organizované fandění ale ústeckému fotbalu chybí. Výjimkou bylo jen období, kdy Arma hrála poprvé první ligu. Podle pamětníků jezdily z Ústí na venkovní utkání tisíce lidí. Autobusy vyjížděly z hlavního Mírového náměstí a lidé si brali židle i do uliček v autobuse.
Dnes jezdí fanoušci na fotbal ven podle vlastních možností, auty, vlakem nebo linkovými autobusy. Co ale pokaždé mají s sebou, je „fandovská výstroj“. „Mladí fanoušci vozí bubny nebo trumpety. Já patřím už k té starší generaci, takže mně stačí klubová šála,“ doplňuje ústecký rodák. První šálu v modrobílých barvách s logem klubu dostal od své přítelkyně jako dárek k narozeninám. „Byl jsem první, kdo měl v Ústí klubovou šálu Army. Pavlínka jich nechala udělat snad padesát kusů a ty jsem postupně rozdal kamarádům. Je hezké vidět, jak přibývají další i mezi mladými,“ konstatuje fotbalový fanda.

Pokřik jako rituál

Jeho rituálem na každém utkání je bojový pokřik. Než dá rozhodčí před výkopem první hvizd, zakřičí si své „Arma do toho“ nebo „Arma jedem“. Na jiné podpůrné prostředky fandění jako například transparenty nebo popsané plachty má komickou, ale z pohledu skalního fanouška tragickou vzpomínku.
„Na jednom zápase s Duklou Praha jsme roztáhli choreo. Kluci to měli dobře připravené a byla nás velká skupina. Ale výsledek zápasu soupeř obrátil a těsně před koncem jsme prohráli 3:2. Dukláci se nám pak vysmáli, že jsme očekávali vítězství a závěr dopadl opačně,“ líčí dnes už s úsměvem.
Co ho ale nejvíc na ústeckém fotbalu mrzí, je nedodržený slib primátora Jana Kubaty. Fanoušci nemají domácí stadion, i když město dalo fotbalovému svazu slib, že letos začnou stavební práce. Ústečtí fotbalisté na domácí zápasy jezdí hrát na stadion v Teplicích. „Každý fanda má v hledišti své oblíbené místo. Kolem sebe má svoji skupinu lidí. Divím se, že ten, kdo slib dal, může klidně spát. Moje povaha by mi to nedovolila,“ dodává Štván.

Patrioti Slovanu

Když Miroslav Stojčenko před pěti lety zakládal se čtyřmi přáteli Lion Patriots, chtěli pro fanoušky ústeckých hokejistů zajistit autobusy na venkovní utkání, slevy na permanentní vstupenky nebo výhody pro registrované členy. Dnes má fanklub Ústeckých Lvů několik desítek příznivců a organizovaně umí podpořit svůj tým i v oslabení.
„Vedení Slovanu nám nabídlo na zimním stadionu sklad, kam si odkládáme vlajky, bubny a megafon. Většinou už víme, kdo co má na starosti a věci si vyzvedneme předem. Když je významnější zápas, třeba derby, tak děláme na tribunách i choreografii. Tu si připravujeme i týden dopředu,“ říká předseda Lion Patriots Miroslav Stojčenko. Pro všechny fanoušky ústeckého hokeje je ale známější pod přezdívkou Tepličák.
„Vyrůstal jsem v Teplicích, ale chodil jsem na gymnázium v Ústí. V prvním ročníku mě spolužáci poprvé vytáhli na hokej. Ústí tenkrát hrálo druhou ligu, ale hokej mě natolik chytnul, že jsem chodil na všechny zápasy,“ vzpomíná dnes už sedmadvacetiletý učitel.
Jeho role předsedy fanklubu není jednoduchá. Během zápasu musí zatopit pod kotlem. „Kotel je místo, kde se nejvíc fandí. Diváci sice sledují hru, ale větší váhu má podpora mužstva. Někdy se ani nesnaží, stojí v kotli a jen koukají. Ale mě baví hecovat lidi, aby podpořili svůj tým,“ uvádí Tepličák.
Patrioti mají ustálené slogany nebo chorály, které používají v určitých situacích. „Na podporu týmu nejčastěji skandujeme: jedeme Slovan, jedeme nebo let´s go Slovan, let´s go. V oslabení máme pokřiky: pojďme, hoši, pojďme do toho nebo bojovat, hoši, bojovat. Když oslabení vypadá dobře a soupeř se moc nechytá tak HC Slovan dáme gól nebo dáme góla ve čtyrech,“ vysvětluje lídr Patriotů.
Musí se spoléhat na své hlasivky a megafon. Rytmus v kotli udržují bubeníci a ruce tleskajících fanoušků. Atmosféru někdy umocňuje ještě ruční siréna. „Používáme ji při gólu, protože má hezký zvuk. Ale v současné době je v opravě. Chceme ji i nově natřít namodro,“ doplňuje Tepličák.
Obrazovou část fandění představuje choreografie nebo také choreo. Jen napnout plachtu přes půl hlediště nebo poskládat z barevných transparentů obrazec vyžaduje přípravu a načasování.

Bojové nalíčení

Na zápasy nosí fanoušci dresy, šály nebo kšiltovky. Doplňkem jsou barvy na obličej jako bojové nalíčení. „Hlavně u mladých je to oblíbené na utkáních venku. Každý má alespoň dvě čárky na obličeji, žlutou a modrou, abychom byli jednotní,“ podotýká předseda Patriotů.
Fanklub má i nepsaná pravidla, neurážet slovně soupeře a vyhýbat se fyzickým střetům.
„Bohužel fandové jiných klubů to nedodržují. Konkrétně s Chomutovem nemáme dobré vztahy. Od jistého play-off, kdy se na ledě strhla bitka mezi hráči a následně pak i mezi fanoušky v hledišti, musíme mít v jejich městě policejní dozor. Nikdy jsem ale nezažil, že by na Chomutováky někde v Ústí pokřikoval dav lidí, nebo by si chtěli na ně počkat za rohem,“ dodává Tepličák.