Atavou plují zlatinky dodnes
Píše se rok 1243 a král Václav I. vydává listinu, která dodnes zůstává prvním písemným důkazem o existenci Písku. O městě, ke kterému neodmyslitelně patří zlatonosný písek.
Předchůdcem Písku byla ves s kostelem svatého Václava. Vznikla údajně ve dvanáctém století tam, kde je dnes Václavské předměstí. Na levém břehu řeky Otavy. A právě zlatonosná řeka měla být důvodem k založení města. O jejím bohatství svědčí i název. Původně se Otava jmenovala Atava, což keltsky znamená bohatá řeka.
Zlato tam získávali nejen rýžováním, ale také z dolů. I ty ale lidé odhalili pomocí řeky. „Šli s pánví na rýžování zlata proti proudu a hledali pásmo, kde se začnou zlatinky objevovat. Počátku takového území říkali hlava, konci ocas,“ vysvětluje Jindřich Kurz z Prácheňského muzea. Mezi nimi bývalo území, kde vznikaly doly.
Zlatokopové, kteří si své řemeslo předávali po generace, už dobře věděli, jak maličké zlaté části ze skály dostanou. Nejdříve horninu rozžhavili ohněm a pak ji zchladili vodou. Pukla a v dutinkách začali razit štolu. „Zlatonosný důl je třeba na Havírkách,“ zmiňuje se historik píseckého muzea Jan Adámek.
Když horníci kameny vytěžili, roztloukali je do velikosti třešně. Takové kousky pak nasypali do násypky mlýna a drtili na jemný prášek. „Byl to mlýn podobný tomu obilnému. Jen mlecí kameny byly jiné. Jeden takový stál například u čističky u Jiráskova mostu, další našli u hřbitova Nejsvětější Trojice,“ dodává Kurz.
Moučka, která z kamenů vznikla, šla na rýžovnické splavy, na kterých byla beraní kůže. Tomu se říkalo zlaté rouno a zachytávaly se v něm nejtěžší části. Tedy zlato.
Kůži pak lidé vyprali v kádích s vodou. Aby čisté zlato dostali dohromady, musela přijít amalgamizace. Do kádě přidali rtuť, která se mícháním nasytila. „Pak už jen dali amalgám do destilačního přístroje, rtuť se odpařila a zůstaly kousky zlata. Ty pak mohly jít do hutí a mincovny,“ popisuje postup Kurz.
Při zpravování zlata vládla podle něj přísná pravidla. Pokus o krádež se trestala třeba vypíchnutím oka.
Písečtí zůstali věrní tradici rýžování zlata i v jednadvacátém století. Díky nedaleké obci Kestřany. Tam je každé léto už devatenáct roků dvoudenní akce Rýžování na Otavě.
„Součástí je taky soutěž v rýžování zlata na čas. Účastní se sto až sto padesát soutěžících. Rekord drží zlatokop, který vyrýžoval 213 zlatinek za patnáct minut,“ říká starosta Kestřan Lubomír Málek.
Škola rýžování, do které se může při akci přihlásit každý, je už také proslulá a málokdo odolá touze po vlastnoručně vyrýžovaném kousíčku zlata. Navíc zjistí, že to zlatokopové při práci neměli lehké. Chce to dobré oči i výdrž na záda.
Zlato, které je zhruba devatenáctkrát těžší než voda a desetkrát než písek a štěrk, pak zůstane na dně pánve. Učitelé rýžování pak lidem zalepí na památku vyrýžované zlatinky na černou kartičku.
