Až do šedesátých let šly odpadní vody do Vajgaru, říká uznávaný hydrolog

K vodě měl hydrolog Jan Pokorný blízko už jako malý kluk. Miloval procházky okolo Vajgaru a Jindřišským údolím nebo rybaření s tatínkem na řece Nežárce.

Žlutý bagr, který brázdil rybník Vajgar v devadesátých letech, si pamatuje každý Hradečák. Odsál z dna nádrže 350 tisíc kubíků bahna. Málokdo ale ví, že se do Hradce dostal díky úsilí Jana Pokorného. Čtyřiašedesátiletý hydrolog se svými úspěchy ale chlubí velmi nerad.

Proč je voda, která teče do Vajgaru, tak znečištěná? Je to otázka, na níž se vás lidé ptají často?

Ptají. Všude po celém světě, když vznikne město a roste, musí někam vypouštět odpadní vody. Čističky dříve nebyly, prostě se vzala trubka a vypustilo se to do vody. A tak to bylo i tady v Hradci, kde šly do šedesátých let odpadní vody do Vajgaru. Vodní nádrž něco vydrží, ale potom se to nedá najednou pít, nedá se v tom koupat. Vajgar na tom byl podobně.

A proto musel v devadesátých letech rybník vyčistit známý žlutý bagr.

V té době jsme hodně dělali s profesorem Björkem, který se zasloužil o ozdravení jezer ve Švédsku, Tunisu nebo Maroku. Tak jsme přemýšleli, jestli by nešlo udělat něco podobného tady u nás s Vajgarem. Oni tehdy čistili jezera tak, že odstraňovali bahno. Ale bagr, který měli ve Švédsku koupený z Ameriky, byl spíš jako vysavač. Nasával hodně vody, ale strhával málo kalu. Proto jsme začali vyvíjet nový sací bagr, mnohem lepší než ten původní. Bral hodně bahna a málo vody.

Kolik bahna se podařilo dostat ven?

Odtěžili jsme z Vajgaru tak 350 tisíc kubíků bahna. Vytěžená hmota se tlačila potrubím na bývalé vojenské cvičiště. To je asi tak metr bahna. Po několik let měl rybník Vajgar lepší vodu a nebyly tam sinice.

Jak se zdá, tak už to tak zase neplatí a voda ve Vajgaru není moc dobrá.

Ta vodní nádrž vždycky odráží celé povodí. Proto je kvalita vody ovlivněná zemědělstvím, melioracemi, nedostatečným čištěním odpadních vod. A také rybníkáři, kteří chtějí prodávat ryby. Nejde mít čistou vodu a vysokou produkci ryb, jde mít rozumnou produkci a zároveň čistou vodu. Sinice přicházejí hlavně ze soustavy rybníků nad Vajgarem. Hlavně přítokem vody z Mutyněvského rybníka a z celé soustavy Hamerského potoka. Ta začíná nad Studenou, která dlouho neměla čistírnu odpadních vod, a také v Meziříčském rybníku, Hejtmanu, Ratmírovském rybníku je toho bahna dost. Není to zrovna ideální voda na koupání, ale také to není žádná tragédie. Šlo by to zlepšit, ale muselo by se jednat s lidmi, kteří hospodaří na rybnících a také se zemědělci. Tenhle problém je ale celosvětový.

O Třeboňsku se mluví jako o krajině rybníků. Proč je ale tak unikátní?

Není to jen Třeboňsko, ale celé jižní Čechy jsou názorným příkladem, a to ve světovém měřítku, že se s vodou dá hospodařit dlouhodobě a tu krajinu nevysušit, nezlikvidovat. To je přínos rybničních soustav. Tady se hovoří o Třeboňsku, ale rybníky byly v Evropě už za Říma, přišly sem asi z Francie a tady na Jindřichohradecku se zakládaly rybníky už ve čtrnáctém patnáctém století, což je doložené.

Na Jindřichohradecku byly tedy rybníky dřív?

Ano. Na Třeboňsku byly později. Ale rybníky byly budované i na Přeloučsku, Pardubicku, jenomže ty se postupně vysušily a zanikly. Tady bylo v šestnáctém století čtyřikrát víc rybníků než teď. Žijeme v krajině vytvořené člověkem a ta krajina funguje po staletí. Rybníky zůstaly proto, že je šlechta naštěstí nepotřebovala vysoušet. A kdyby se vysušily, co bychom dělali na písku a rašelinách?

Spoluzakládal jste obecně prospěšnou společnost Enki. Co znamená ten název?

Jmenuje se po sumerském bohovi Enki, který byl bůh rozumu a vody. Společnost jsme založili před dvanácti lety a soustředili jsme se na rozumné hospodaření v krajině. Jak na rybniční, tak na využívání sluneční energie.

A také jezdíte zakládat rybníky do Afriky.

K projektu jsem se dostal před deseti lety. První byl projekt na malé rybníčky na chov ryb v záplavových oblastech Viktoriina jezera a ten druhý byl klecový odchov ryb v malých vodních nádržích ve východní Africe. V Ugandě, Keni a Etiopii. Jednak jde o pomoc s bílkovinovou potravou, ale hlavně se snažíme motivovat lidi, aby nevysoušeli. Protože veškeré zemědělství vysušuje. To má velký vliv i na nás. Z vysušené Afriky proudí horký vzduch.

To znamená, že klimatické změny v Africe mají vliv i na Českou republiku?

Klimatické změny si způsobujeme sami tím, jak vysoušíme krajinu, zbavujeme ji vegetace a vody. Sluníčko pak spaluje suchou zem i zemědělské plodiny. Horký vzduch stoupá, pojme do sebe hodně vody – například čtyřicetistupňový vzduch do sebe pojme padesát gramů vody, zatímco dvacetistupňový osmnáct gramů vody. Kvůli tomu také máme v Čechách přívalové deště.
Na Třeboňsku je deset různých míst, kde zkoumáme odpařování vody, teplotu, vlhkost, vše pak zkoumáme infra kamerou a následně hodnotíme satelitní snímky. Tak ukazujeme, jak člověk ovlivňuje klima přímo. S tím jsem byl vloni dvakrát v Bruselu a napsali jsme s kolegy z Košic protokol na konferenci do Kodaně o klimatu. V botanickém ústavu v Třeboni pracujete od sedmdesátých let.

Jaká byla v té době spolupráce s kolegy ze zahraničí?

Já jsem šel do Třeboně hlavně proto, že tam byli o generaci starší lidé a měli zahraniční styky. Což bylo v sedmdesátých letech naprosto výjimečné. Cizinci jezdili spíš k nám, já jsem ven moc nemohl. Poprvé jsem vyjel v roce 1981. Větší cestování začalo až za tři roky, kdy jsem dostal pozvání od Australské akademie věd, abych tam rok pracoval. Studoval jsem tam vodní rostliny. Na závěr svého pobytu jsem měl takové turné okolo Austrálie, na kterém jsem povídal, jak to děláme u nás a co jsem dělal v Austrálii. Pak už se cestování zrychlilo. A potom jsem od roku 1986 měl na starost kurz pro postgraduální studenty z rozvojových zemí. Každý rok v červenci k nám tak přijížděli nejdříve na čtrnáct dní a později na měsíc studenti z Afriky, Indie, Číny a ze Střední Ameriky.

Když jsme vás fotili v Jindřišském údolí, byl jste ve svém živlu. Proč to tam máte tak rád?

K vodě a přírodě mě přivedlo hlavně to, že jsem chodil s rodiči na procházky do přírody i do Jindřišského údolí. Spolek Hamerský potok jsme zakládali s tím, aby se povodí Hamerského potoka postupně zlepšovalo. Navázali jsme na stezku, kterou zakládal tehdejší okres v Jindřiši, a my jsme ji pouze rozvinuli. Začíná u Vajgaru a postupuje Jindřišským údolím.