Baletka Dana Ličková vyměnila piškoty za dres Baníku

Jméno Lička je v Ostravě pojmem. Jeho nejznámějším nositelem je bývalý kanonýr, trenér a nyní generální manažer Baníku Ostrava Verner. S manželkou Danou, bývalou baletkou Národního divadla Moravskoslezského, žije skoro pětatřicet let. Vychovali dva syny, kteří se živí, jak jinak než fotbalem. Starší Marcel letos odešel hrát z Kladna do FK Kunice v České fotbalové lize, mladší Mário hraje ve francouzském Brestu. V zemi, kterou Ličkovi považují za druhý domov.
„Do Francie jezdíme vždycky moc rádi. Manžel tam šest let působil a máme tam spoustu přátel. Francie nám toho hodně dala,“ vypráví Ličková.

Jak se vlastně žije s fotbalovým trenérem?

Je to těžké. Hodně všechno prožívám, ne vždy je to pohodové. Žiju z týdne na týden, od utkání do dalšího zápasu. Pořád to jsou nervy, nic není ideální. Nahoru, dolů, je zkrátka rušno.

Jak to vypadá u vás doma, když Baník vyhraje?

Jé, to je skvělé, to je pohodička. Člověk se dobře vyspí, pak ještě den po zápase může odpočívat a pak už se zase postupně nálada ubírá k dalšímu zápasu.

A když se prohraje?

Po porážce je doma cítit napětí. Manžel sice říká, že fotbal nechce nosit domů, ale vždycky stejně něco rozebereme a hledáme se důvod. Tedy manžel si ho nakonec stejně hledá sám.

Jak dlouho jste spolu?

Skoro pětatřicet let.

Za ta léta už fotbalu asi budete rozumět mnohem lépe než obyčejný fanoušek, že?

Víte, i když manžel říká, že nejsem odborník, tak jsem samozřejmě určité výrazy pochytila. Ale když někdy začnu doma fotbal rozebírat a používám odborné výrazy, tak se to Vernerovi nelíbí. Přece mu nebude radit manželka. Ale stejně je to hlavně o emocích. Můžete se snažit sebevíc a nic se vám nedaří a někdy, i když se člověk cítí pod psa, mohou být výsledky výborné.

Zeptám se z druhé strany, naučil se váš manžel rozumět baletu?

Spíš se nechal inspirovat. V baletu se začíná ráno vždycky technickým tréninkem, tak hodinu a půl. A pak je zkouška. Zjistil, že to vůbec není špatné použít i ve fotbalu. Že technický trénink je jako fotbalová abeceda.

Chodíte někdy s manželem na balet?

Spolu jsme nikdy nebyli. Ale kdysi, když jsem ještě baletila, tak za mnou rád chodil do zákulisí divadla. Strašně ho zajímalo, jak to u nás chodí, jaké tam padají třeba nadávky a pak, když jdou herci na jeviště, jak se všichni změní ve slušňáky.

Jak jste se vlastně s manželem poznali a kde?

Poznali jsme se na Prvního máje v autobuse a pak jsme se blíž poznali na diskotéce. My, holky z konzervatoře, jsme tam měly vystoupení. Kdysi na diskotékách bývaly kulturní vložky. Vernerovi se to moc líbilo a pak už to šlo rychle. Véna ale říkal, že mě znal z vidění už trochu déle.

Když třeba někdy jdete s manželem po ulici, stává se vám, že fanoušci na vašeho manžela pokřikují?

Nikdy se nám nestalo, že by lidé, kteří manžela poznají, na nás byli sprostí nebo že by ho napadli.

Jiné negativní zkušenosti v souvislosti s prací všeho manžela nemáte?

No víte, stává se ledacos. Všem se nezavděčíte a závist je bohužel jednou z lidských vlastností. Když se něco stane mně, nebo manželovi, tak se s tím už nějak popereme. Ale nejvíc mi ublíží, když se to přihodí mým synům Marcelovi a Máriovi. To se mne vždycky dotkne. Vzpomínám si, jak Marcel vždycky svým spolužákům ze sportovní školy vozil spoustu čokolád a kopačáky, mohl si je zvát domů. A pak se stalo, že jeden z těch kamarádů řekl řediteli školy, že Lička roztrhal vysvědčení a zahodil ho do kanálu. Nakonec vyšlo najevo, že to byl omyl a ředitel se nám omluvil. Bylo to ale hodně nepříjemné.

Šest let jste prožili ve Francii, jak na to vzpomínáte? V cizí zemi, neuměla jste jazyk, s dětmi, manžel buď hrál, nebo studoval.

Ze začátku to bylo hodně těžké. Učila jsem Marcela, protože nemohl ve Francii chodit do školy.

Takže domácí vyučování?

Ano, jezdili jsme pak pravidelně do Česka na školní testy, aby si mohli Marcela prozkoušet. Kdyby měl zhoršený prospěch, což naštěstí neměl, do zahraničí by nás zpět nepustili.

Zbýval vám čas na sebe?

Právě, že moc ne. Mário byl tehdy ještě malý. Nemohla jsem do práce, vlastně jsem nemohla dělat nic. Byl to jeden velký stereotyp. Ani jazyk jsem nemohla učit. Připadala jsem si jako panelákový pes, kterého pán vezme na chvíli ven a pak ho zase zavřou zpátky. Mrzí mne, že jsem se nemohla věnovat studiu jazyka a že Marcel nemohl do francouzské školy. Já a děti jsme se museli přizpůsobit manželovi, který tam hrál fotbal a studoval tréneřinu.

Nechyběl vám balet?

To víte, že jo. Každý den jsem trénovala, abych nevyšla z kondice. Když už jsem měla později více času, tak jsem si našla kluby s klasickým tancem. V zahraničí si balet považují, proto nebyl problém najít školu klasického tance pro amatéry. Tančí tam ti, kteří balet milují, ale nemůžou ho dělat profesionálně. Platila jsem si za to, ale zároveň jsem trénovala.

Jezdíte ještě občas do Francie?

Teď jsem se vrátila. Byla jsem tam na týden s mladými Baníkovci jako doprovod. O Vánocích jsme byli za Máriem v Brestu, kde hraje. To bylo super, s manželem jsme si krásně odpočinuli. Ale to vždycky, když se vrátíme do Francie. Ta země nám toho hodně dala. Když tam přijedeme, tak dýcháme jinak, cítíme se jinak. A mohu říct, že tam máme více přátel než v Česku.