Dvě hodiny na pódiu, to je jako dvě hodiny v tělocvičně, tvrdí baskytarista Roger Glover z legendární britské kapely Deep Purple. Příležitost zacvičit si bude mít ve středu 27. října na olomouckém zimním stadionu.
Ptají se vás novináři nebo fanoušci často, kolikrát už jste hráli slavný hit Smoke on the Water?
Je to jedna z nejčastějších otázek. Taky se ptají, jestli nás to nenudí, hrát ho stále dokola. Odpovídám ne, protože je to skvělý song, má jednoduchou strukturu, a s tou můžeme pokaždé jinak pracovat.
Kolikrát jste tedy hráli naživo Smoke on the Water?
To si pamatuju naprosto přesně, pět milionů čtyři sta dvaatřicetkrát.
Které další skladby Deep Purple považujete za zásadní a neměly by chybět v koncertním programu?
Perfect Strangers, Highway Star, Black Night, Strange Kind of Woman. Máme dost dobrých věcí, ze kterých můžeme vybírat.
A co Child in Time? To je podle mě jedna z nejlepších skladeb v historii vaší skupiny.
Tu už bohužel naživo nezahrajeme. Napsali jsme ji v době, kdy byly hlasivky Iana Gillana v jiném stavu než teď. Ian už je přece jen starší. Určitě by ji zvládl zazpívat i dnes, ale odepsal by si tím hlas na zbytek večera. Pamatuju si jednu příhodu z osmdesátých let, kdy vztahy mezi Ianem a Ritchiem Blackmorem (bývalý kytarista Deep Purple, pozn. red.) nebyly dobré. Jednoho večera přišel Ian s tím, že ho bolí v krku, a že dnes tedy nebudeme na koncertě hrát Child in Time. Ritchie řekl: Jasně. Pak vylezl na pódium a zahrál první tóny téhle skladby. Publikum začalo šílet a Ian to prostě musel odzpívat. Ale jinak máte pravdu, je to úžasná skladba a jsem na ni pyšný.
Musí být namáhavé hrát večer co večer dvě hodiny na pódiu. Udržujete se v kondici, cvičíte třeba?
Víte, být dvě hodiny na pódiu, to je skoro jako cvičit dvě hodiny v tělocvičně nebo posilovně. Když po koncertu sejdu zpocený z pódia, připadám si jako po tréninku. Takže žádnou fyzickou přípravu nepotřebuji.
Představte si, že vás navštíví mimozemšťan a bude chtít jedno album, které zachycuje Deep Purple v té nejryzejší podobě. Které byste mu věnoval?
Výjimečné desky jsou určitě Deep Purple in Rock a Machine Head. Ale kdybych měl vybrat jedno jediné album, pak Made in Japan. Hlavně proto, že je to živá nahrávka, je to poctivé a jsme to my bez příkras.
Za těch čtyřicet let hrálo v kapele několik skvělých muzikantů. Kromě Ritchieho Blackmorea ještě zpěvák David Coverdale nebo klávesista Jon Lord. Jaké jsou mezi vámi dnes vztahy, jste nějak v kontaktu?
Ani moc ne. S Ritchiem je to jasné, je na něm, jestli s námi bude chtít ještě někdy mluvit. Doufám, že ano. Ale zatím se pořád drží od Deep Purple dál. S Jonem jsem v kontaktu poměrně často, pořád je to můj dobrý přítel. S Davidem jsem už hodně dlouho nemluvil. Ono je to taky těžké, protože o čem se chcete bavit. „Hej, ahoj, tak co vaříš k obědu? A jak se mají děti?“ To by asi moc nefungovalo. Neznamená to, že jsme nepřátelé, jen si prostě neposíláme každý rok vánoční přání.
