Krteček má syndrom vyhoření. Audiovizuální umělec Jakub Jansa poveze do Benátek trochu jinou pohádku

Při otázce na dětské sny Jakub Jansa nepatrně znejistí. „Do určitého věku jsem neměl – a možná stále nemám – jasný plán nebo vytyčený konkrétní cíl. Nevěděl jsem, co chci dělat za tři roky, ani teď nevím, kde se vidím za pět let. Když se mě na to ve třiceti zeptali v bance, kde jsem žádal o úvěr, málem jsem se zhroutil,“ vypráví. A dodává, že rád žije ze dne na den a nechává se unášet tím, kam jej směrují a vedou lidé okolo něj.

Poznat svět za hranicemi města

Maminka Jakuba Jansy vyučovala výtvarnou výchovu a keramiku, proto určité puzení tímto směrem Jansa přiznává, popírá ale, že by se k umění vydal přímočaře. „Nebylo to tak, že bych vyrůstal v prostředí, kde se umělecká dráha považovala za samozřejmou jako v rodinách spolužáků, jejichž rodiče byli třeba známí architekti nebo umělci,“ upřesňuje. Ostatně sám se z rodinného vlivu rozhodl vymanit – vstoupil do světa sportu, v němž je zásadní pevný rozvrh, disciplína a měřitelný výkon.

„Žili jsme v Prostějově, který je takový statický a moc se tam toho nedělo. Toužil jsem odjet, začít nový život a prozkoumat svět za hranicemi města, jestli neexistují lidé, kteří žijí jinak než my, a místa, která mají odlišný temperament,“ vzpomíná. Přihlásil se proto na sportovní školu v Ostravě, jenže později mu obor odhalil své stísňující limity. „Všechno bylo až příliš nalajnované a já jsem si uvědomil, že nechci být jen supervýkonný robot, jehož jediným úkolem je být pořád lepší a lepší. Říkal jsem si, že možná existuje ještě jiný svět. Svět, kde se můžu s lidmi bavit o jiných tématech než jen o sportu.“ Formující zkušeností v tomto ohledu bylo setkání s Vladimirem 518 na koncertu v Olomouci a jejich společná debata o filmech. To Jakuba povzbudilo, aby ještě jednou změnil kurz.

UMPRUM znamenalo setkání se s lidmi, se kterými se touží bavit

Jeho další destinací se měla stát Fakulta umění Ostravské univerzity, konkrétně ateliér grafického designu. Ke studiu jej sice přijali, ale nakonec ho zařadili do ateliéru intermédií. Sám Jansa podotýká, že tehdy ani netušil, jaký je rozdíl mezi grafickým designem a volným uměním. Věděl však, že potřebuje obrátit list a uzavřít sportovní kapitolu.

Ostravu doby okolo roku 2010 popisuje jako postindustriálně romantickou, fatální, temnou a až nedýchatelnou. Rozhlížel se, kam dál, a svůj zrak upřel k Praze. Nejdříve přes Facebook. Na něm měly v té době svou stránku jen dva ateliéry, oba na UMPRUM: grafický design pod vedením Petra Babáka a nově otevřený ateliér supermédií, který založili Federico Díaz a David Kořínek. Právě do něj se Jakub Jansa přihlásil – a byl přijat. „Bylo to pro mě velmi znervózňující, protože od první konzultace jsem cítil, že tam jsou lidé, se kterými se chci bavit. Poznal jsem spolužáky jako Jonáše Strouhala nebo Marii Lukáčovou, se kterými šla rozvíjet zajímavá diskuze. Oproti rodnému městu, kde se nic moc nedělo, to byla vítaná změna,“ shrnuje Jakub Jansa. Výtvarná bublina, z níž původně vykročil, jej tak vtáhla zpátky.

Jakub Jansa | Zdroj: Tomáš Lébr

Když je fikce pravdivější

Ateliér byl již ze své podstaty experimentální, a tak si v něm vyzkoušel a osahal mnohé. Federico Díaz své žáky vedl k propojení umění a vědy, běžně pracovali s daty, roboty a s přenášením informací z jednoho zdroje do druhého. „Jenže ve chvíli, kdy jsem se tímto polovědeckým přístupem k umění začal zabývat do hloubky, jsem došel k názoru, že stejně vždycky tvoříme na hranici určité aproximace a vlastní představivosti, protože dílo vždy bude reflektovat můj subjektivní postoj. Objektivizace v zásadě není možná. Nakonec mi takové umění přišlo mnohem méně pravdivé než díla vytvořená vlivem fantazie a fikce,“ vysvětluje Jakub Jansa.

Daleko zásadněji jeho tvorbu ovlivnil francouzský umělec Philippe Parreno, který ve svých dílech využívá film, instalaci, performance nebo text. Výstava s názvem H {N)Y P N(Y} OSIS v The Armory Show v New Yorku, již Jakub navštívil, jej uchvátila svou neobyčejností. Nešlo totiž o jediné médium – obraz, fotku či video, ale expozici tvořila série po sobě jdoucích událostí. Tu se odehrála performance, jinde se spustilo plátno a promítl film, o kus dál hrála hudba. V komplexně pojaté instalaci byla médiem v podstatě celá výstava. Šlo o imerzivní zážitek, který každý divák opouštěl se zcela jinou zkušeností.

To Jakubu Jansovi učarovalo natolik, že zatoužil podobná prostředí sám vytvářet. „Víc než samotné dílo a jeho řemeslné zpracování mě zajímala rozdílná zkušenost publika a možnost zasít do hlav lidí semínka vedoucí k vlastní interpretaci díla. A třeba i svou tvorbou vyvolat diskuzi. Začalo mě bavit iniciovat momenty a situace, u kterých si nemůžete být jistí, jestli vznikly spontánně, nebo je někdo režíruje.“ Nebyl to tedy výběr média, který určil Jansův příklon k audiovizuální tvorbě, ale spíš rozhodnutí, s jakým výrazem a emocí chce do budoucna pracovat.

Student a učitel