Básněmi si vydělával na startky

Vždycky toužil po tom, aby dokázal otevřít obecenstvu své nitro. Ve sklepě fary kostela svaté Ludmily v Praze kolem sebe soustřeďoval nadané výtvarníky, osvěžoval intelektuální prostředí v literárních kavárnách. Natolik v něm pulzuje život umělce, že i rozhovor s ním se blíží zážitku z hereckého představení.
Teď mimo jiné spolupracuje s divadelními soubory na Táborsku, pořádá divadelní festivaly. Jeden z nich, Baobabí léto, pomáhal organizovat letos u Jordánu v Táboře. Dál vystupuje se skupinou Mýtus. Letos odehrál osmnáct představení Cizince od Alberta Camuse. Chuť vyjadřovat se veršem se pro Štěpána Ondřicha stala od malička přirozeností a vášní. Na střední škole v Táboře si začal poezií přivydělávat. „Publikoval jsem v Táborských listech. Vycházely mi tak dvě tři básničky do měsíce. Za jednu bylo asi devět korun. Hodně jsem v té době kouřil, takže to bylo zhruba akorát na startky,“ vzpomíná třiatřicetiletý Ondřich s úsměvem na umělecké začátky.
Přiznává, že nebyl dobrým studentem a na školu chodil především kvůli maturitě. Po ní se sice neúspěšně hlásil na žurnalistiku, ale přijali ho na teologickou fakultu v Českých Budějovicích. „Nechtěl jsem na vysokou školu kvůli titulu, ale abych dál mohl hledat odpovědi na otázky o tom, co nás přesahuje. Na teologii bylo výborné podhoubí k tomu, abych pokračoval v práci z doby střední školy,“ vypráví.
Bydlení v budějovickém piaristickém klášteře odpovídalo rozpoložení mladého a přemýšlivého člověka. „Na koleji jsem se s nikým vyloženě nepřátelil, ale chodit tam spát a ráno vidět malou škvírkou věčné světlo, to už mi nikdo z duše nevezme,“ zasní se Ondřich.
V tamní literární kavárně Měsíc ve dne dělal příležitostné výstupy, stejně jako třeba v alternativních prostorách kláštera. Založil skupinu Něžně nad čas a zval mladé autory poezie i prózy. Navzájem si četli literární počiny a debatovali o nich.
Podle Ondřicha je jeho poezie minimalistická. Zachycuje život strohou formou. To se ještě snažil umocnit. „Slova jsem nahradil akcí. Začal jsem s tím už na teologii a pokračoval v kostele svaté Ludmily na Vinohradech. Tam jsem po škole odešel pracovat jako pastoračně sociální asistent. To je taková pravá ruka faráře,“ vysvětluje.
Kromě toho, že pomáhal vést faráři úřad, využil pražské prostředí k uměleckému vyjádření. Ke skupině Něžně nad čas se přidávali další lidé. Ondřich se stále víc soustředil na jinou formu sdělení, než byl verš a próza. Akce dál převládala nad slovem. Pro ilustraci popisuje, jaký scénář měly večery v literárních kavárnách. „Stačí si najít mezi stoly a knihami uličku. Ukážete tak třeba obyčejnou cestu do školy, která může mít ale hodně variací. Hereckým způsobem odkryjete mnoho vjemů k přemýšlení, zdánlivě nad rutinní záležitostí,“ zamýšlí se Ondřich. V roce 2005 se ale s kamarádem shodl, že název skupiny vyvolává u některých lidí posměch. „Náš manifest zněl: Čistá slova, cit lásky, neuvržení v temná útočiště nenávisti objektivního pochopení subjektivních pravd. To jsou jakoby velká moudra, ale už to nějak nefungovalo. Vytvořili jsme proto skupinu Mýtus, která působí dodnes,“ říká.
Jakoukoliv vlastní uměleckou praxi do té doby odmítá Štěpán Ondřich označit moderním slovem performance. Ale vystoupení s Mýtem už tak chápe. „Dělali jsme akce před kapelami ve velkých pražských klubech. Bylo to hodně alternativní a hodně psycho,“ vysvětluje. Kromě toho chodil do internetových rádií a ve sklepě fary kostela svaté Ludmily vytvořil galerii, kde se mohli se svým uměním prezentovat mladí výtvarníci.
„Vynosil jsem harampádí z celého sklepa na Vinohrady a objednal k odvozu kontejner. Farář byl hodně otevřený a osvícený člověk. Nikdy se mě nezeptal, jestli je to k něčemu, ale věřil mi. Chodil i na vernisáže, které pro něj musely být někdy kontroverzní, protože jedna studentka tam třeba vystavovala nahé panenky,“ vzpomíná Ondřich.
Vernisáže měly úspěch, byly oblíbené například u studentů a absolventů Akademie výtvarných umění. K tomu Ondřich organizoval kulturní aktivity i na náměstí Míru nebo přímo v sakrálním prostoru svaté Ludmily.
Nadané umělce nechce jmenovat, ale podle jeho odhadu si myslí, že díla některých budou jednou hodně drahá.
V roce 2006 se jihočeský performer rozhodl z Prahy odjet. „Mělo to úplně prozaický důvod. Oženil jsem se a s manželkou jsme nechtěli vychovávat děti na Vinohradech,“ líčí.
O dalších příčinách odchodu z velkoměsta se mu mluví hůř. Nechce totiž kritizovat církev, která mu kulturní záměry schvalovala.
„Je ale pravda, že jsem neměl moc peněz. Plat od církve by nepokryl chod budoucí rodiny. Musel jsem si vlastně najít další dvě práce, abych se dostal na normální peníze,“ dodává Ondřich.
Učil na arcibiskupském gymnáziu a stal se ředitelem charity pro Prahu 1. Když ale dostal možnost získat nemovitost nedaleko Bechyně a uspěl i v konkurzu na ředitele kulturního střediska, neváhal vrátit se na jih Čech.