Vynikající herec si popovídá s vynikajícím hokejistou. To je nápad. Zvlášť v Plzni, kde to přece hokejovým indiánům tak jde a sahají po historickém úspěchu. Martin Stránský na nabídku Sedmičky kývl, pro tuto roli se hodil přímo skvěle. Řádí na divadelních prknech, navíc na nižší úrovni válí i hokej. Chtěl se setkat se světoběžníkem Janem Bendou, hráčem, který dvanáct let reprezentoval Německo, prošel zámořskými i evropskými kluby a v poslední sezoně pomáhal na postu obránce plzeňským indiánům. Taky dobrý tip, navíc ani Jan Benda proti schůzce neprotestoval. Společný termín se hledal už hůř, ale dohodnutá neděle 28. března vypadala lákavě.
Bude odehráno šest zápasů čtvrtfinálové série a to už přece bude souboj indiánů s Bílými Tygry minulostí. Nakonec byl, ale trochu jinak, než si všichni v Plzni představovali. Sychravá neděle dokreslovala smutek z překvapivého vyřazení, setkání na plzeňském „zimáku“ ale nakonec klaplo. Obavy z toho, že na schůzku přijde pouze známý herec a hokejový matador po probdělé noci nedorazí, se naštěstí nenaplnily. Jan Benda se i přes velké zklamání ukázal jako profík.
Herec Stránský se s hokejistou Bendou potkali do té doby jen jednou, nyní, při sedmičkovém setkání na plzeňském stadionu, si ale okamžitě padli do noty. Většinu času se pochopitelně řeč točila kolem hokejového zklamání, nakonec ale došlo i na úroveň českého hokeje, přístup mladých k matadorům nebo na téma režiséři a trenéři.
Stránský: Seš asi hrozně zklamanej, co?
Benda: Na jedné straně jsem já i ostatní hrozně zklamaní z toho, že jsme to nedotáhli, ještě víc nás štve, že jsme na to měli. V té sérii bylo několik maličkostí a detailů, které rozhodovaly a my jsme je prostě nezvládli. Přitom jsme tu sérii měli skvěle rozehranou, do Liberce jsme jeli po dvou vítězstvích úplně v pohodě s tím, že tam jeden zápas vyhrajeme a doma pak celou sérii ukončíme.
Stránský: Mně to přišlo celý jako přes kopírák, vždycky jste v klíčové chvíli dostali nějakou ťafku.
Benda: To je fakt. V Liberci jsme pořád jen dotahovali. Když se nám to ale povedlo, tak všechno úsilí, které jsme vyvinuli, přišlo vniveč, protože jsme hned zase inkasovali. Jako včera (v sobotu). Šli jsme do toho, říkali si, že musíme dát prvního góla. Dáme ho a bum, za minutu ho zase dostaneme. Když jsme se ale s klukama bavili o příčinách neúspěchu, možná byl největší problém v tom, že nám v sezoně všechno šlo tak hladce.
Stránský: Nemuseli jste nic překonávat.
Benda: Jo. Neměli jsme dlouhý útlum, nějakou sérii, kdy bychom se museli semknout a pak přišel hned Liberec. Každý říká, že přejít první kolo playoff je nejtěžší a my jsme holt nezvládli ten moment úplně je zmáčknout. Od prokletého play-off se dostáváme ke kvalitě českého hokeje a k přístupu mladých.
Benda: Český hokej patřil vždy k elitě, teď ale zaspal dobu, kdy se ostatní národy zlepšovaly. Pořád se ještě mluví o Naganu, ale kdy to bylo? A co se od té doby zlepšilo? Nic. V hokeji i ve fotbale vyhrávala jedna generace, ročníky 1971 až 1973.
Stránský: Husákovy děti.
Benda: Když koukneš na extraligu, tak zápasy pořád rozhodují dědci: v Kladně Patera, tady Straka, v Litvínově Reichel. A to je přece divný. Kromě způsobu tréninku je to také tím, že mladí kluci tady nemají úctu. K nikomu – rodičům, trenérům, učitelům. Ti kluci jsou schopni všechny poslat někam. Sedmnáctiletého kluka zajímá nejdřív, kolik dostane peněz, místo toho, aby byl rád, že je vůbec v týmu. To je to samý, jako kdyby v divadle chtěl nějaký nováček okamžitě hlavní roli.
Stránský: Já zažil v divadle doby, kdy se ze šatny ozývalo od těch starších – co tady děláš, mladej, jdi se líčit na hajzl. Mělo to něco do sebe, nějaká autorita musí být, pochopitelně musí být přirozená. Rodiče mě vybavili některými věcmi a jedna z nich byla: Můžeš chtít všechno, ale nemůžeš to mít hned.
Benda: Jasně. Musel ses ukázat, že na to máš. Teď mladej mnohdy přijde a vlastně říká: Jsem tady a zasloužím si hrát hned. To jsou věci, které srážejí český hokej dolů. Hrál jsem skoro po celém hokejovém světě, ale tenhle problém bych viděl nejsilnější právě tady.
Pro hokejového veterána Jana Bendu, který prošel kanadsko - americkou NHL, německou, finskou i ruskou ligou, byla sezona v dresu plzeňských indiánů jedna z posledních šancí dosáhnout velkého úspěchu v kariéře. A nejen pro něj.
Benda: Martinu Strakovi i mně je osmatřicet, Modrý už má devětatřicet. Málokdo vidí, že to pro nás byla jedna z posledních šancí. I proto je to pro nás tak velké zklamání, nikdo neví, kdo teď přijde, kdo odejde. Přitom jsme se letos semkli jako mužstvo, měli jsme fakt silný charakter. To se málokdy takhle povede, musí to společně všechno klapnout. Což je hrozně těžké, někdy se třeba do mužstva dostane blbec, který všechno zničí.
Stránský: A někdy ani nevíš, proč to nefunguje, nepřijdeš na to.
Benda: A nám teď řeknou program přípravy, začneme tak za čtrnáct dní. Pak koukneš na televizi a tam budou hrát ještě play-off.
Stránský: Musíš udělat čáru.
Benda: To je ale hrozně těžký, čas to trošičku spraví, ale pak si pustíš tu televizi a tam možná bude hrát zrovna Liberec a my se budeme třeba připravovat na běhání. To bude lepší vůbec tu telku nepouštět (smích).
Čas se chýlí ke konci, Martina Stránského čeká odpolední představení, Jan Benda statečně odolává telefonickým dotazům, kdy už dorazí k posezení se spoluhráči. Řeč se ještě stočí k roli režisérů a trenérů.
Stránský: Mně se nejlíp dělá s režiséry, se kterými najdeš společnou řeč a nemusíš vlastně přemýšlet, co chce. Z divadelních režisérů slyšíme na stejnou notu s Honzou Burianem, Jurajem Deákem nebo i s Kracíkem v Praze. A z filmových je to třeba Dušan Klein, to je úžasný človíček, určitě se mi dělalo dobře i se Smyczkem. A lidi, které nemusím? Až na pár výjimek, které jsou už léta pryč, jsem se s tím nesetkal. A navíc máme my herci výhodu, že po premiéře si to představení můžeme ještě předělat trochu podle svého.
Benda: Jasně, můžete se domluvit s kolegy a něco si tam přidat.
Stránský: Jo, každá repríza je trochu jiná, máme v silách něco s tím udělat.
Benda: V hokeji může trenér udělat z průměrného hráče výborného, když ho často nasazuje a naopak. Je to hodně křehké, musíš padnout na trenéra, který tě opravdu chce. Dobrý trenér a asi i dobrý režisér z tebe dokáže dostat to nejlepší, máš pocit, že seš potřebný.
