Beroun má svého skřítka, bílou paní a ohnivého jezdce

Povídačky, zkazky a pověsti. Málokdo jim věří, ale snad každého zajímají. Různých báchorek z Berouna se za staletí nashromáždilo dost.

Jednou z prvních exkurzí každého berounského školáka bývá přednáška paní učitelky v podloubí berounské radnice, kde sedí pod klenbou skřítek Klepáček. Tenhle zapřísáhlý odpůrce lží, zlodějin a nepoctivosti trestal úředníky, kteří rozkrádali obecní majetek.

Kde se skřítek zjevil?

Za jedné z válek umučili nepřátelští vojáci berounského purkmistra, když od něj chtěli získat klíč k obecní pokladně. Tehdy se skřítek usadil kdesi ve zdech radničního sklepa.
Purkmistr, kterého okupanté nechali uvláčet za koněm k smrti, střeží poklad dodnes. A Klepáček dohlíží na poklidný průběh zasedání městských radních. Při jakékoliv hádce či nespravedlivém rozhodování konšelů začne klepat na zeď, stejně tak, jako když zaznamená snahu o uplácení, podvody, intriky a křivdy. Trestá také nepoctivé úředníky a řemeslníky, kterým provádí těžko uvěřitelné kanadské žerty.
Historické zdroje popisují Klepáčka (na kresbě Kamila Macharta) s hlavou jako fazolka a s nožkami jako drátky. Později býval zobrazován jako permoník v hornické kapuci a s kladívkem. Navzdory dolům na Krušné Hoře u Nového Jáchymova, jejichž historie sahá až do časů starých Keltů, není Beroun typickým hornickým městem. Proč tedy permoník straší zrovna v „hrnčířském“ městě Berouně, to se neví. Jednou z variant je, že ho do Berouna přivedli němečtí osadníci, kteří ve středověku tvořili v Berouně

velmi silnou komunitu, a kteří tak do Berouna implantovali svého národního skřeta Schrata.

Šílený Beha

Ďábelské koňské spřežení, u něhož z kočáru šlehá dlouhý chvost plamenů a vozka nachýlený kupředu práská jiskřícím bičem nad hořící hřívou rudých koní, uviděla poprvé jedna berounská koláčnice, když v pekárně chystala pečivo na ranní trh a zvony na kostele svatého Jakuba právě odbily půlnoc.
Pamětník tohoto úkazu zaznamenal, že máslo, které pak vyděšené ženské zapomněly v peci, se vzňalo, vyletělo komínem, zapálilo střechu a od toho pak hořelo město tak strašně, až voda v kašně na náměstí vřela.
Beha býval berounským rychtářem a svoji projížďku městem od bývalého berounského hřbitova až k bývalému popravišti pod Městskou horou u Plzeňky prý občas podniká dodnes. Beha je podle některých záhadologů jakýmsi městským příbuzným lesního ducha Dymy. Jde o zakletou duši bývalého rychtáře Matesa Rudolfa, řečeného Beha, který nespravedlivě odsoudil nevinného mladíka k trestu smrti a kterého později výčitky svědomí dohnaly k sebevraždě. Také Beroun má svou bílou paní. Každý rok na Silvestra bloudí po Jenštejnském domě, sídle dnešního Muzea Českého krasu, žena se svazkem klíčů. Je to duch služky, která při jedné bujaré oslavě konce roku zamkla omylem ve sklepě dítka, jež se utopila v hluboké studni.

Příchod smrtky

Čtvrt Hrdlořežy, se spletí uliček podobným Zlaté uličce Pražského hradu, nechali komunisté srovnat se zemí v roce 1968. Za její název prý mohla jedna krvavá událost.
Němečtí osadníci nechali v kostele pokřtít místo dítěte v zavinovačce zabalené štěně. Provokace Berouňany tak rozčílila, že část Němců zlynčovali a ostatní pobili docela a jiné vyhnali z městských bran. Ve skutečnosti šlo o čtvrť chudiny, do níž se bohatí báli vkročit, aby nepřišli k úhoně. Měšťané ještě v 19. století věřili, že vrchním představitelům města chodí oznamovat konec jejich života zemřelí příbuzní. Ostatní členy rodiny strašily v těchto dnech podivné zvuky, vrzání v krovech, klepání na okna a dveře. Mrtvým předkům patří první adventní neděle. Ve dvě hodiny v noci prý zní z oken kostela sv. Jakuba varhany. Peklu by však do tří dnů propadl ten, kdo by chtěl někoho spatřit.