Berounské lesy sevřel mráz. Zvířata hledají potravu mezi domy | E15.cz

Berounské lesy sevřel mráz. Zvířata hledají potravu mezi domy

Zima letos nastoupila zostra. Sníh a mráz zalézá hluboko do kožichů lesní zvěři stejně jako lidem za nehty.

Vysoká, černá zvěř, zajíci i ptáci v mrazech hladoví. V boji o přežití ztrácejí plachost a pro potravu chodí blíž a blíž k lidem.
Obyvatelé městské čtvrti Pod Dědem pozorují z oken svých domovů stále odvážnější kusy zvěře, která hledá potravu i na nezastavěných parcelách mezi rodinnými domy.
„Vídáme tady denně srnky. Byly tak hladové, že rozbily krmítko pro ptáky, do kterého jsme chodili sypat ptáčkům. Manžel chodí od té doby přikrmovat také vysokou. Už si na to navykli a přicházejí pravidelně,“ řekla čtyřicetiletá Barbora Prokešová z ulice K Dědu.
Stejně jako dobrovolníci přikrmují zvěř také ti, pro které se péče o zvěř stala životním posláním.

Lesní farmář

Myslivost má v krvi jedenapadesátiletý Rudolf Fiřt z Litně. Narodinné farmě, kde se původně staral o stádo hovězího dobytka, začal chovat daňky a jeleny. Když vstupuje do ohrady za Litní, pajdavým krokem k němu přichází laň a nechává se krmit z ruky. Jmenuje se Bára a letošní zimu prý nepřežije. „Je už hodně stará,“ říká Fiřt. Krmit jezdí denně. „V podstatě to děláme z lásky k těmhle zvířatům. Hygienické normy a úřední šiml obecně nedovoluje vypouštění do volné přírody. Stejně tak je prakticky nerealizovatelné prodávat divočinu oficiálně do restaurací,“ říká nadšenec, kterému práce na rodinné lesní farmě zabírá drtivou většinu z veškerého času stráveném na rodinném hospodářství.
Zařídit si vlastní lesní hospodářství není jednoduché. „Naše vysoká se pase na pětaosmdesáti hektarech půdy z toho dva a půl hektaru jsou lesy a jeden a půl hektaru rybníky. Jenom oplotit ohradu jsou kilometry práce,“ říká hospodář, mezitím co z valníku za traktorem vyhazuje řepu, kterou vypěstoval na svých polnostech.
Dva statní jeleni vypadají z deseti metrů jako stodoly. Když je v ohradě někdo cizí, jsou ostražití. Přirozenou plachost však v hájeném území ztratili a přes plot se nechají krmit z ruky.
Kromě dřiny vyžaduje chov vysoké také pravidelný styk s úřady. A s byrokracií má Rudolf Fiřt bohaté zkušenosti už z doby, kdy zakládal své dva rybníky. „Nejvíc času zabralo lítání po úřadech a to je frustrující. Stejně jako mnoho dalších věcí. Například nechápu, proč se nesmí lovit kormoráni, když dole u Berounky sedí na stromech celá hejna a ryby loví nejen pro potravu, ale i pro zábavu. Zažil jsem jejich nálet několikrát a vím, co říkám,“ říká muž, který prý už skoro neloví.

Po daňcích bažanty

Lov si nicméně oblíbil jeho potomek Rudolf mladší. Vyučený autoklempíř z berounského učiliště v Hlinkách je tátovi zdatným pomocníkem a ještě k tomu stíhá chodit s fenou německého ohaře do lesa na čekanou nebo na šoulačku.
Láska k farmě a k lesu se u Fiřtů dědí z generace na generaci. „Už za komunistů jsme měli koně a drobné hospodářství. Jsem rád, že mám v klukovi podporu a že se tady s manželkou nelopotíme nadarmo. Kromě práce na statku v oboře pomáháme s hospodařením v lesích našeho mysliveckého sdružení,“ říká Fiřt starší. Myslivci z Litně vypustí do přírody okolo deseti tisíc bažantů ročně.
V letošní bílé zimě je navíc více práce s přikrmováním vysoké ve volné přírodě.
Lidé, kteří jdou do lesa na procházku, by se měli snažit zvěř nerušit. Vyplašená srnka, která musí odběhnout třeba tři sta metrů, mnohdy nenajde sílu doplnit potřebnou energii a svůj útěk může zaplatit životem. Se zvěří postrádající plachost mají letos zkušenosti také myslivci v Hýskově.
„Uprostřed vsi v kopci Sýkorák, tedy nedaleko školy, se pohybovala nemocná liška. Nejspíš měla prašivinu. Varovali jsme děti ve škole, aby se jakékoliv zvěři vyhly na sto honů. Podobný případ zaznamenali nedávno i kolegové na Zdejcině,“ řekl člen hýskovského Mysliveckého sdružení Kluk, sedmapadesátiletý Josef Drda (na snímku se zbraní).
Myslivcem se stal před patnácti lety. Aby mohl za zvěří do lesa, pořídil si auto značky Land Rover. I tak je cesta do přírody často komplikovaná.
„Je nás ve sdružení jedenáct a každý máme na starost určitou část revíru. V hlubokém sněhu do lesa s roverem nedojedu. Proto jsme koupili starý traktor. V tomhle období jezdíme krmit dvakrát týdně,“ říká ve svém domě v Libinách myslivec, který se o zvěř může postarat až po tom, co se vrátí ze zaměstnání v bývalé cementárně.
Do lesa chodí s fenou münsterlandského ohaře. V sobotu měli na Kluku poslední letošní naháňku a 27. prosince je čeká třešnička na dortu každého mysliveckého kalendáře, Poslední leč.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!