Tím posledním, co musejí útočníci nejenom v hokejbale překonat, jsou gólmani. Jedním z nich je i Jaroslav Pátek, který stojí v hokejbalové brance už dvacátou sezonu. Navíc působí v klubu SK Tábor jako trenér staršího dorostu a předseda oddílu.
Neleze vám už hokejbal občas na nervy?
Někdy ano. Spíš mě ale mrzí nezájem některých mladých hráčů, když je musím na zápasy přemlouvat. Navíc nám hokejbalový svaz stále hází klacky pod nohy. Pořád se zvyšují požadavky na vybavení hřišť, organizační zajištění mistrovských zápasů nebo povinnost mít mládežnická mužstva.
To ale není váš problém?
To ne, ale spousta mužstev kvůli tomu nehraje a soutěž ztrácí kvalitu. Letos hrálo druhou ligu osm týmů, příští rok jich může být už jen šest.
Není to tak dávno, když táborští hokejbalisté prožívali lepší sezony, že?
Určitě. Dvě sezony jsme hrávali první ligu, dorostenci si dokonce vyzkoušeli extraligu. Ale někteří hráči odešli a ztrátu jsme nebyli schopní zacelit.
Jak hodnotíte letošní umístění mužstva?
Naše situace je kritická. Z osmi týmů jsme skončili šestí. Během sezony jsme vyhráli pětkrát, z toho čtyřikrát jsme porazili poslední Stars.
Během sedmnácti zápasů jste obdržel dva desetiminutové tresty. Jste zlý muž?
První trest jsem vyfasoval, když jsem na rozhodčího zakřičel, že se jednalo o zakázané uvolnění. Druhých deset minut jsem dostal, když spoluhráč dostal hokejkou ránu do hlavy. Rozhodčí ho ale nechal pokračovat ve hře a já se ozval. Ale jako funkcionář rozhodčí slovně nenapadám. Spíš jsem si neodpustil říct svůj názor.
Jaké jsou vyhlídky v příštím ročníku? Bude to ještě těžší. Po čtrnácti letech avizoval konec kariéry Vladimír Štol. Kádr mužstva čeká zlom, přijdou dorostenci, kteří jsou nadějemi táborského hokejbalu. Buď se situace zlepší, nebo to bude ještě horší.
S hokejbalem jste prožil dvacet let. Na co nejraději vzpomínáte?
Splnil se mi sen, když jsme zvládli rekonstrukci hřiště. V roce 2001 se nám podařilo vybudovat z malého hřiště regulérní plochu. I když nás to stálo hodně úsilí a práce, za dva roky jsme museli hřiště znovu rozšiřovat a vyměňili mantinely.
Bude vám čtyřicet. Do kolika let chcete ještě chytat?
Když jsem začínal, tak jsem se smál čtyřicetiletým gólmanům. Ale když jsem viděl Haška, tak mým snem je chytat až do padesáti. Uvidím, jak mi bude sloužit zdraví. Kdybych skončil s chytáním, tak by byl můj život zřejmě poloviční.
Co vám hokejbal dal?
Je to parádní sport, kde jsem se mohl realizovat. S kamarády jsem zažil spoustu hezkých zážitků. V jihočeském kraji mě zná devadesát devět procent hráčů.
Máte vyhlédnutého nástupce?
Ve starším dorostu chytají nadějní Jiří Hána a Tomáš Markvart. Oba si už letos vyzkoušeli atmosféru zápasu za muže. Navíc Michal Straka hostuje v prvoligové Vlašimi.
SEDM SLABIN BRANKÁŘE
1 Nejnepříjemnější je střela tahem mezi nohy. Špatně se čte, úmysl hráče se do poslední chvíle nedá odhalit.
2 Gólmani jsou dost zranitelní těsně nad betony, obzvláště na straně vyrážečky, kde drží hokejku. I když se brankář stihne natáhnout nohou, ruka je kratší a na místo nedosáhne.
3 Pokud se hráč dobře trefí do některého z horních rohů branky, tak gólman nemá šanci. Málokdy se gólmanovi povede zákrok lapačkou – tzv. semafor.
4 Tím, že gólman se snaží mít hokejku mezi nohama, má ruku sklopenou dolu, tím vzniká volný prostor mezi tělem a vyrážečkou. Vykrýt tuto mezeru připažením je pro brankáře nepřirozeným pohybem.
5 Nepříjemné místo je i pod lapačkou, při klasickém postoji. Gólman musí tlačit dolů loket nebo vytočit bok. Tam není gólman tolik chráněný a zásah je dost bolestivý.
6 Těžko se vykrývá prostor nad ramenem a lapačkou. Loket není tak rychlý jako celá ruka, která se navíc musí ideálně vykroutit.
7 Podobné je i místo nad loktem a vyrážečkou. Střely do tohoto místa se dají chytat pouze s vytočením loktu. A to je s hokejkou v ruce podstatně složitější.
