Bezdomovci žijí peticí za celode nní bydlení. Vadí jim ubytovna

Léto? Žádné starosti o bydlení a živobytí. Alespoň tak to vidí bezdomovec Karel Lang, kterému kamarádi říkají Švejk. Před pár dny přijel z Plzně do Tábora za kamarády. „Léto je naše sezona. Ale i tak není med nemít, kde hlavu složit. Zdržím se několik dní a pak se zase vrátím,“ přemýšlí Lang.
V těchto dnech skloňují táborští tuláci často slovo petice. Sháněním podpisů si chtějí na městě vymoci celodenní příbytek. Akce s názvem Chceme bydlet má poměrně tajemný nádech. U sebe arch nemají a na otázku, kdo vše vlastně organizuje, podávají nejednoznačná vysvětlení. Jednou je to podle jejich slov blondýna z městského úřadu, jindy jedna z nich – bezdomovkyně. Liší se i údaje o podpisech. Jedni tvrdí, že jich mají pět set, jiní mluví o tisících.
Ačkoli podle městské policie jsou v Táboře zhruba tři desítky bezdomovců, podle nich samých jich je podstatně více. „Jo, tak to mají špatný čísla. Tady v Táboře bude takových šedesát až sedmdesát lidí, možná víc,“ říká Jan Meišner, který podle svých slov přišel před osmi měsíci o byt a práci. I když dnes hledá, nenachází.
„Nic není, tak co mám dělat. Z ubytovny na Zavadilské ulici nás vykopnou v sedm ráno a přijít můžeme až v pět odpoledne. Tak co máme dělat? Chlastáme, aby člověk zapomněl, v jakým je srabu, aby mu ten den na ulici nějak utekl,“ vysvětluje.
Právě noclehárna pro muže, kterou provozuje táborské G-centrum, v současnosti vadí mnoha bezdomovcům. Nadávají, že je v ní nenechají přes den. Zdůrazňují, že ani přes zimu. „To já moc dobře vím. Město to nechce platit, takže na kámoše kašlou,“ tvrdí Lang. Problém je ale v tom, že na Zavadilské ulici je jenom noclehárna, ne azylový dům. S ním počítá právě projednávaný nový komunitní plán města. Azylový dům by měl stát buď v těsné blízkosti, nebo být přímo sloučený s domem pro matky s dětmi na sídlišti Nad Lužnicí, který také provozuje G-centrum. Idea je reálná, ale problémy, které by takové sloučení vyvolalo, si uvědomují všechny zúčastněné strany. „To je pěkná hovadina, takovej nápad, tam přece musí být klid, tam nemůžeme matky rušit. To musel bejt blbec, kdo na to přišel,“ říká k plánu Meišner.
Spojení těchto azylových domů se nezdá šťastné ani veliteli městské policie Petru Svobodovi. Námitky uznává i Hana Vojtěchová, vedoucí pracovní skupiny města Tábor, která se komunitním plánem zabývá. „Problém je v tom, že bezdomovce nechtějí nikde. Má-li se ale některým z nich pomoci, mělo by se jim nabídnout takové prostředí, kde se mohou postavit na nohy a to noclehárna není,“ vysvětluje Vojtěchová, která pracuje i v Centru pro lidi ohrožené drogou Auritus. Na mysli má prostředí, kde lidé bez domova mohou nejen přespat, ale budou tam mít i programy pro motivované klienty, kteří chtějí své problémy řešit a vrátit se do práce. I když Vojtěchová zmiňuje ekonomické výhody, spojené ze sloučení dvou azylových domů, sama si je vědoma, že dávat dohromady matky s dětmi a bezdomovce není úplně ideální. Podle ní je to ale jediné reálné řešení.
Vedoucí odboru sociálních věcí Lucie Manková tvrdí, že v tuto chvíli je předčasné tvrdit, že k přesunu bezdomovců k matkám dojde. „O celé věci se prozatím jen diskutuje, celé je to v rovině návrhu,“ dodává.
„Kámošům by klidně stačil kus kasáren, které město Tábor tak úspěšně likviduje. Za dvacku na den by to byla paráda,“ říká Švejk.
Na dotaz o přesunu noclehárny nechtěla ředitelka G-centra Jaroslava Kotalíková odpovídat, protože celá záležitost podle ní není ještě vyjasněná. Vedoucí azylového domu pro ženy a matky s dětmi Martině Smětákové by přesun bezdomovců nevadil. „Kapacita tady na to je, a protože k nám také často přijdou ženy bez přístřeší, umíme s takovými lidmi pracovat. Problém může být se sousedy, to si uvědomuji. Vedle nás je pečovatelský dům a rodinné domy,“ vysvětluje. Její vyjádření avšak ihned poté telefonicky odmítá ředitelka G-centra Jaroslava Kotalíková se slovy, proč, když se k tématu už jednou nechtěla vyjádřit, otravuje Sedmička její podřízené. „Říkala jsem vám, abyste o tomto tématu nepsali, za G-centrum se tu vyjadřuji jenom já,“ rozčiluje se.
Jakmile se o přesunu bezdomovců do azylového domu žen a matek s dětmi dozvídají klientky i personál, chytnou se za hlavu.
„Tak tohle slyším poprvé, to jako, že, aby se netoulali u nádraží, je dají k nám? Tak z toho jsem div živa. To jim dám snad výpověď,“ říká jedna ze zaměstnankyň, která si nepřeje být jmenovaná.
V Táboře jsou podle šéfa strážníků Petra Svobody dvě až tři desítky stálých bezdomovců. Většinu z nich zná jménem a u některých i jejich osudy. Přesný počet se podle něj dost mění, protože fungují jako komunita a často se navštěvují. „Tábor je navíc na trase Praha – České Budějovice. To také hraje svoji roli. Někteří si prostě jen do Tábora udělají výlet. Mají tu známé,“ tvrdí Svoboda.
Obvyklými stanovišti jsou nádraží, Husův park a v poslední době i prostor před supermarkety na Pražském sídlišti. A pak všechna další místa, kde proudí dost lidí na to, aby od nich něco vyžebrali. „Stahují se k nám čím dál častěji. Obtěžují klienty a vůbec nedělají dobrou reklamu městu,“ říká ředitel obchodního domu Dvořák Jan Deim.
Podle Svobody jsou možnosti, co s bezdomovci dělat, omezené. „Obchodníci si představují, že je budeme neustále hlídat a vyhánět, ale to není v našich silách,“ říká. Dodává, že je pravidelně kontrolují a pozorují na kamerách. Hlavně u nádraží a na Pražském sídlišti. Stává se, že mezi nimi často najdou lidi, po nichž je vyhlášené celostátní pátrání.
„Vopruzují, smrdí a mají nemoci,“ říká na adresu tuláků Josef Malý, který žije v okolí třídy 9. května. „A také se mi zdá, že, jak začalo teplo, je jich čím dál více,“ dodává. Svoboda tvrdí, že bezdomovci nemají výrazné zastoupení v přestupcích a kriminálních činech. „Spíš ohrožují hlavně sebe, když se opijí a pohádají se,“ uzavírá Svoboda.