Bílý kruh bezpečí: Život po setkání s násilím nebude jako předtím

Mají za sebou zážitek jako vystřižený z televizní kriminálky. Jeho závažnost však vnímají každý jinak. Někdo se snaží čelit zkušenosti s přepadením nebo znásilněním, jiného může hluboce zasáhnout peněženka ukradená z tašky v přecpaném autobusu.

Sedmička se proto sešla s pracovníky Bílého kruhu bezpečí, kteří poskytují bezplatnou pomoc obětem a svědkům trestných činů.

„Člověk, který se stane obětí, se především vyrovnává s tím, že mu někdo narušil jeho soukromou sféru,“ říká psycholožka Petra Klérová, která také patří do týmu dobrovolníků v plzeňské pobočce Bílého kruhu bezpečí.

Začalo to autobusem

Vidět koncová světla autobusu, jímž člověk měl jet, je vždycky k naštvání. Andreu to rozzlobilo o to víc, že se potřebovala dostat do Prahy, na zkoušku. Prvním rokem studovala práva. Jako řešení zvolila autostop.

Zastavila jí stará škodovka, za volantem muž se vzhledem čerta. Nemluvil. A jel hodně divnou trasou. Zrychloval. Nakonec se octli na zapadlé silnici. Začal Andreu osahávat. Když se bránila, vytáhl nůž.

Vtom jí sepnul pud sebezáchovy. Zcela cizím, neosobním hlasem mu navrhla, že by to mohli dělat někde jinde. Přestal, nastartoval a rozjel se. Dovezl dívku na jakousi polní cestu a vyhodil ji z auta.

Andrea měla štěstí. Dostala se i do Prahy, ale ke zkoušce nešla. Kamarádkám se s hrůzným zážitkem svěřila, ale jít na policii se bála a styděla. Zamlčela ho i před maminkou.

„Jsou lidé, kteří jsou schopni fungovat jako stroj. Svoji situaci řeší navenek dobře. Ale tady je nebezpečí, že se psychické problémy projeví později. Že mozek najednou řekne dost,“ varuje Klérová před jednou z cest, po níž se oběti trestných činů vydávají. S otřesným zážitkem se rozhodnou bojovat tak, že ho ze svého vědomí zkrátka vytěsní. Nechtějí o něm mluvit, myslí si, že všechno zvládnou sami. Řeší jen praktické otázky.

„Prvotní problém, s nímž klienti přicházejí, jsou právní problémy. Chtějí poradit, jak situaci řešit, jak jednat s policií a podobně. Psychické problémy rozkrýváme až postupně,“ líčí psycholožka zkušenosti z práce v Bílém kruhu bezpečí.

Na právní pomoc jsou tu jiní odborníci. Právníci, policisté. „I člověk, který by si za normálních okolností věděl rady, může být svou zkušeností s trestným činem natolik vykolejený, že potřebuje radu a nasměrování,“ poznamenává advokát David Pašek.

Lidí, kteří v Bílém kruhu bezpečí obětem trestných činů pomáhají, je celá řada. Všichni tu pracují dobrovolně. Jsou to psychologové, sociální pracovníci, právníci, policisté. Musejí mít vysokou školu a ještě absolvují speciální výcvik pro jednání s poškozenými.

„Jsou to jak mladší lidé, kteří hledají naplnění vedle své práce, tak i starší lidé, kteří jsou v důchodu a chtějí uplatnit své znalosti a zkušenosti,“ charakterizuje je vedoucí plzeňské pobočky Bílého kruhu bezpečí Petr Hofman.

„Ve své profesi se setkávám s pachateli. Pomáhání obětem v Bílém kruhu bezpečí tuhle situaci vyvažuje,“ prozrazuje Pašek, co ho sem před sedmi lety přivedlo.

Kateřina se vdávala v osmnácti a z lásky. Inteligentní a příjemný ženich se však vzápětí proměnil v despotického manžela. Křičel na ni, týral ji i děti psychicky a fyzicky. Mladá žena byla odhodlaná to všechno snášet. Ale jen do okamžiku, kdy zjistila, jak moc manželovo chování ničí děti. Ukázalo se, že manžel potřebuje lékařskou péči. Odmítal. Jediným řešením byl rozvod.

Následovala ještě větší hrůza. Demonstrativní pokusy o sebevraždu, neustálé telefonáty, obscénní vzkazy na záznamníku. Únos syna. Výhrůžky podpálením domu. Vloupání do kanceláře i bytu. To vše na Kateřinu její manžel zkoušel. Policie nemohla dělat nic, protože dosud netekla krev.

K poslednímu rozvodovému stání šla Kateřina s ochrankou, děti byly s další ochrankou doma. Za pár dnů už všichni tři seděli v letadle a mířili za oceán za novým životem. Dosud však Kateřina čelí útokům otce svých dětí, který nasazuje všechny páky, aby je dostal do své péče.

„Stoupá počet trestných činů, ale policejní statistiky to neukazují. Přibývá nám klientů, kteří přicházejí k nám, aniž by předtím byli na policii,“ informuje Hofman.

Roste hlavně počet lidí, kteří se stali obětí domácího násilí nebo nebezpečného pronásledování, takzvaného stalkingu. „Případy jsou čím dál těžší a brutálnější a zároveň se lidé víc bojí s tím něco udělat, ozvat se, postavit se proti tomu,“ dodává vedoucí Bílého kruhu bezpečí.

Pokud už se oběť rozhodne svou situaci řešit, má často tendenci všechno bagatelizovat a zlehčovat. Ukradne-li vnuk babičce peníze, vlastně si je jen vzal. Asi je potřeboval. Přiznat, že vnouček krade, je těžké. Babička nechce ztratit vztah s vnukem a nechce světu ani sobě přiznat, že jejich rodina není bezchybná. „Podobné předsudky a mýty jsou velký problém,“ připouští Hofman.

Výstřel na kolemjdoucí

Martin se stal obětí trestného činu náhodou. Byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Před svým domem, u svého auta. Zpoza rohu se vyřítil lupič, který právě vykradl obchod. Nechtěl ho zastavit. Jen tam stál. Utíkající lupič ho považoval za nebezpečí, za možného svědka. A tak po něm vystřelil.

Martin absolvoval řadu operací a nekonečné výslechy policie, ale to nejtěžší přišlo až po nich – vyrovnání se s celou událostí. Všechno se mu pořád honilo hlavou. A navíc se trápila i jeho maminka.

K zásadám této organizace, která nabízí pomocnou ruku už dvacet let, patří mimo jiné i zásada mlčenlivosti. Žádný klient se tu nemusí představovat ani legitimovat. Jeho složku nikdo kromě zdejších poradců do ruky nedostane. Ledaže by si ji vyžádal soud jako důkazní materiál.

Na druhé straně ovšem existuje zákonná povinnost oznámit nebo překazit trestný čin. Tu má každý občan této země a vztahuje se na přesně definované trestné činy, jako je třeba vražda, zneužití dítěte k výrobě pornografie, uplácení a další.

„Když se člověk stane obětí trestného činu, ztrácí kontrolu nad svým životem. A následně se bojí, co ho čeká na policii, bojí se, že se jeho příběh dostane do médií nebo že se o něm dozví jeho okolí. V tu chvíli ztrácí kontrolu nad svým životem znovu,“ vysvětluje Hofman.

Pevnou půdu pod nohy jim lidé z Bílého kruhu bezpečí stavějí svými radami i pomocí. Ale rozhodně ne tím, že by cokoli dělali za ně. Samozřejmě pokud to situace umožňuje. „Podporujeme je v tom, aby dělali první kroky, na které mají v danou chvíli energii,“ říká Klérová.

Právníci obětem vysvětlují jejich práva a nastiňují jim, co je dál v jednání s policií a v celém procesu trestního řízení čeká. Zakořeněná nedůvěra je pořád velmi silná.

„Naše legislativa je hodně zaměřená na práva pachatelů trestných činů a oběť stála poměrně dlouho na okraji. Za tu dobu, co působím v Bílém kruhu bezpečí, se udála řada změn, které postavení poškozených zlepšují,“ říká Pašek.

Přesto se poškození často jednání s policií obávají. „Záleží na tom, k jakým policistům se člověk dostane. Se závažnějšími trestnými činy je lépe se obracet na odborníky na kriminálce,“ radí Hofman.

Důležité je, aby člověk přicházející oznámit trestný čin, také přesně věděl, jaká má práva. Že například není nutné oznamovat trestný čin tam, kde se stal. Policisté jsou povinni přijmout oznámení kdekoli.

Pomoc nejen oběti

Setkání s kriminálním činem je traumatizujícím zážitkem nejen pro samotnou oběť, ale i pro její okolí. Ti nejbližší všechno s poškozeným prožívají, ostatní třeba jen nevědí, jak se k němu chovat.

„Nebýt lhostejný. Jednou z častých chyb je, že si okolí myslí, že má dělat, že se nic nestalo. Druhá chyba je, když se toho člověka snažíme zahltit přespřílišnou pomocí. Zlatá je střední cesta. S tím člověkem soucítíme, chápeme, že je v situaci, které my sami nemůžeme rozumět, ale respektujeme to. Zároveň je ovšem třeba vycházet z toho, o co si ten člověk je schopen říct, co potřebuje. Abychom mu nenabízeli něco, o co nestojí,“ radí psycholožka Klérová.

Člověka, jemuž život převrátil naruby kontakt se zločinem, bychom měli vyslechnout, ale neměli bychom nic hodnotit. Zejména ne jeho chovánív souvislosti s celou záležitostí. „Nejhorší mohou být zdánlivě nevinné věty jako: proč jsi tam, proboha, chodil?“ varuje Hofman.

Pokud nám takový člověk řekne, že se o svém zážitku nechce bavit, znamená to, že se o něm nechce bavit právě teď. Ale možná už za měsíc bude situace jiná. Petra Klérová zdůrazňuje, že bychom měli sledovat, zda nevysílá nějaké signály, že potřebuje naši pomoc, jen si o ni neodvažuje nebo nedokáže říct. Přečíst takové signály nebývá snadné. Proto Bílý kruh bezpečí nabízí pomoc i lidem z okolí oběti. „Člověk už asi nebude žít jako předtím. Důležité je vyrovnat se s faktem, že jsme se stali obětí trestného činu a neztratit chuť do života,“ uzavírá Hofman.