Do armádního výprodeje přišla devatenáctiletá dívka. „Kalhoty, bundu, tu zelenou košili. Boty? Ty taky,“ vyjmenovala svá přání. Simona Jindová z Tábora nenastupovala do armády, ale za pár týdnů ji čekal odlet do Keni. Odletěla se tam starat o leopardy ve zvířecím sirotčinci v Nairobi.
„Děkujeme, že jste využili služeb našich aerolinek. Vítáme vás v Nairobi,“ hlásí za pár dní letuška. Pro Simonu to byla premiéra. Její kamarádka Tereza Slováčková slyšela tato slova potřetí. V Keni už byla s otcem, pak se do země vrátili, aby pracovala ve zvířecím sirotčinci. Chtěla tam ale znovu a Simonu, spolužačku z veterinární školy, vzala s sebou.
„Na cestu jsem se připravovala půl roku předem. Žloutenka, břišní tyfus, žlutá zimnice a jako bonus vzteklina,“ jmenuje Simona nemoci, které už jí díky očkování nehrozí.
První úkol v Nairobi byl najít dům rodiny, u které měly dívky bydlet. „Chvíli jdete po asfaltce, chvíli po polní cestě vyježděné hezky do oblouku,“ usmívá se Simona. Moderní centrum prý střídaly horší budovy a chatrče. Za nimi znovu vykukovaly rodinné domy obehnané vysokými zdmi, jeden z nich se stal pro Češky domovem.
Postel, turecký záchod, sprcha, která se nemůže rozhodnout, zda poteče ledová nebo vařící. Dívky měly ovšem služebnou. „Ty jsou tu hrozně levné,“ dodává Jindová. K jídlu jim vařili fazole, čočku, mrkev, papáju, vše smíchané s rýží. „Do toho hozené kosti a holka, ober si to. Vše bez chuti. To se tu jí furt,“ usmívá se studentka nad keňskou stravou a dodává, že nezbytným ochucovadlem byl celý měsíc kečup. „Když už bylo maso, tak hovězí. Krávy žijí na ulicích, živí se odpadky,“ popisuje. V Keni prý popelnice neřeší. Vše hází na hromadu a spálí. „Z téhle hromady na zahradě jedla i kočka a pěkně zákeřný kohout domácích. Alespoň odháněl ibisy. Ty v Keni berou jako mi u nás holubi a vrány,“ popisuje Simona.
Dívky měly praxi v sirotčinci dohodnutou. O to víc je překvapilo, že s nimi nepočítali. První dny tak trávily u paní domu ve střižně domácích videí. „Potloukaly jsme se po centru Nairobi, kde jsou hotely, vládní budovy, parky. Ale stále za námi někdo chodil, rentgenoval můj batoh, chvílemi jsme i prchaly,“ popisuje studentka, kterou místní zdravili čau, Amerikáne. Běžně kvůli děvčatům brzdila auta a jela krokem s nimi. „Musely jsem řidiče ignorovat, jinak bychom se jich nezbavily,“ vysvětluje Simona. Po třech dnech zazvonil telefon. Konečně mohly nastoupit do sirotčince. Ale zaplatily dvacet pět tisíc šilinků, což je asi šest tisíc korun. „Bylo jasné, že jde o úplatek. Řekly jsme, že dáme patnáct a to zabralo,“ popisuje.
Nahrazovala matku
V sirotčinci dostaly na starost šelmy. Uklízely gepardům a mazlily se s nimi. Pak strážci parků přivezli dva malé sirotky – leopardy, práce o ně padla na Terezu se Simonou a ty už se od koťat nehnuly. „Nejtěžší bylo naučit je pít. Krmily jsme je z lahve několikrát denně, nahrazovaly jim mámu,“ popisuje Simona. Matka prý mláďata buď opustí, zemře, nebo ji zabijou pytláci. Najdou je strážci parků, nebo je vystrašené a zablešené přivezou lidé v krabici.
V sirotčinci nechyběli ani opičáci. „Jeden se jmenoval Berin. K němu jste vešli do klece a vyšli bez mobilu. Druhého pojmenovali podle amerického prezidenta Barack. Byl pěkně náruživý. Sotva jsem vešla, už mi skákal na nohu. Někdy ale jen ukázal, že chce drbat za krkem, pak v podpaždí,“ směje se mladá pečovatelka.
K dospělým lvům ale nesměla. Nespolečenská zvířata jsou i dospělí leopardi. Za to u gepardů není problém. „To jsou přerostlé kočičky, ty můžete hladit, i když žerou,“ usmívá se Simona. Účastnila se i pitvy nosorožce. „V parku našli uhynulé mládě. Měli podezření, že ho pytláci otrávili. A to se prokázalo,“ říká Simona. O schopnostech tamějších veterinářů ale pochybuje. Pitevní postupy byly podle ní zvláštní. „Jazyk vymáchali v hrudní dutině, a pak z něj vzali vzorky. No nevím, jak jim mohly vyjít,“ popisuje studentka.
Další praktikanti se starali o ptáky. Jak popisuje, opeřenci byli pěkně drzí. Při úklidu klovali do zad, hysterčili. V areálu žil i krokodýl. Podle Simony prý hodný flegmatik. Dívce ale učarovala hyena. „Plno lidí řekne: fuj, hnusný zvíře. Žere mršiny. Náš samec Marcel byl přitom krásný, i když plachý,“ říká Jindová. Běžnou prací bylo porcování masa pro šelmy. Denně zvířata snědla i čtyři krávy.
„Měsíc utekl bleskově, přesto jsme si hrozně zvykly na naši malou leopardici Charlie a jejího bráchu Igora,“ říká Simona. Vypiplaly je z nejhoršího, teď ani neví, co s nimi bude dál. „Loučení bylo hodně těžké,“ dodává.
Chce vlastní ordinaci
Domů se ale těšila. Mimo jiné na normální jídlo. „Vysněný tatarák mi ale doteď doma neudělali,“ směje se Simona. Po návratu si odjela čistit plíce na Šumavu na letní školu fotografie. „V Keni bylo hodně smogu. Ozónová díra musí být snad nad Nairobi,“ myslí si. Za měsíc začíná studium Veterinární hygieny a ekologie v Brně. „Jednou bych chtěla mít vlastní ordinaci, věnovat se plazům. Doma mám leguána, chameleony, želvu. Ale stále nemůžu překonat fobii z hadů,“ přiznává studentka, která si hladila gepardy a z metru fotila krokodýla.
