Užíváte si zaslouženého odpočinku? S takovou otázkou u světoznámé architektky Evy Jiřičné neuspějete. I po sedmdesátce neustále cestuje po světě, přednáší, navrhuje další a další stavby. Na nedávném ostravském semináři o moderním designu jsme proto využili krátkého oběda, abychom ji alespoň na chvilku zastavili. A tak jsme mohli přijít na nepříliš známý fakt, že Eva Jiřičná je téměř vegetariánka. „Můžu jíst pouze rybu. Ale po každém jiném mase zčervenám na těle. Maso mne nemá rádo, rozhodlo se, že ho nemám jíst,“ vysvětluje architektka.
Jste alergická na maso?
Jsem alergická na živočišný tuk. Kdyby to maso v sobě ten tuk nemělo, tak bych ho snad byla schopná strávit. Mám ale skutečně silnou alergickou reakci, kdy zčervenám a začnu se klepat. Pro lidi, kteří by byli se mnou, by to byl určitě nepříjemný zážitek. Proto to raději nezkouším.
V Ostravě jste původně navrhla lávku spojující autobusové nádraží s Novou Karolinou. Ale nakonec váš návrh neprošel, protože byl drahý. Někteří architekti přitom tvrdí, že i když na něco nejsou peníze, může vzniknout skvost. Proč to nebyl váš případ?
Naše lávka byla dvě stě metrů dlouhá. Lávka, za kterou ji vyměnili, je o polovinu kratší, což znamená, že je i levnější. Navíc je z betonu, což přináší další úsporu. Pro oslovené firmy bylo navíc komplikované vyrobit ocel podle našeho návrhu. Asi se jim do toho nechtělo. Kdyby nám vyšli vstříc tím, že by řekli, podívejte se, pojďme se poradit, jak by bylo možné tu lávku udělat lacinější, tak by se na tom jistě dalo pracovat. To se ale nestalo.
Chystáte stavbu největšího mrakodrapu v Česku. V jaké fázi je brněnský projekt?
Zatím jsme udělali studii, která se prověřuje. Těžko říci, jak se projekt vyvine. Děláme jako každý architekt, co je v našich silách, a uvidíme. Mimochodem v Londýně je výšková budova něco, co má více než dvaapadesát pater. Tato bude mít jen pětatřicet, navíc nebude v dané oblasti jediná.
Po smrti Jana Kaplického jste přišla s tím, že dokončíte jeho projekt Rejnoka v Českých Budějovicích. Je to ještě stále aktuální?
S ničím jsem nepřišla. Požádal mne Spolek přátel v Budějovicích, jestli bych se projektu ujala. Po dlouhém přemýšlení jsem nakonec souhlasila. Řešíme, jak dokončit projekt pro územní rozhodnutí.
Proč „nedopadla“ přestavba centra Zlína podle vašich návrhů?
Minulé vedení radnice nás požádalo, abychom zpracovali pro centrum Zlína projekt. To jsme udělali. Nové vedení se ale rozhodlo vypsat novou soutěž. Usoudili jsme tedy, že by nebylo fair play se jí zúčastnit, protože jsme měli možnost pracovat na projektu dlouho před vypsáním.
Kde jste hledala inspiraci pro oranžerii v Královské zahradě na Hradčanech?
Inspirace je něco, co člověk musí hledat všude a pořád. V přírodě, v technologii, v pracích svých kolegů, v historii i jinde. Oranžérie byla prací kolektivu. A jestli se povedla, byla to zásluha celého týmu. Podobně jako bylo potřeba celého týmu, aby Apollo 13 přistálo bezpečně na Zemi.
V čem byl náročný projekt rekonstrukce kostela svaté Anny na Starém Městě?
Jednak byl náročný tím, že jsme pracovali s různými vrstvami historie, které jsme se nesnažili rekonstruovat, ale zachovat, tedy co nejvíce zakonzervovat. Památkový ústav přitom žádal o rekonstrukci. To ale nebylo možné, protože máte-li tolik různých architektonických období, není možné jednomu nebo druhému dát přednost. Museli jsme docílit toho, abychom zachovali krásný prostor tak, jak je, a aby fungoval tak, jak funguje. Měli jsme radost z toho, že pracujeme pro Václava Havla, bez něhož by projekt samozřejmě nevznikl.
Máte dva ateliéry. Jeden v Praze a druhý v Londýně. Je rozdíl mezi prací, kterou děláte tady a v Londýně?
Není v tom moc velký rozdíl, jenom projekty jsou různé. Možná je to tím, že je v Londýně teď mnohem větší recese než v Praze. Proto jsou londýnské projekty teď menší. Většina projektů, které děláme v londýnské kanceláři, je někde jinde ve světě než v Anglii. Zatímco v české kanceláři většinou projektujeme pro Českou republiku.
Je rozdíl v komunikaci mezi mladými Angličany a mladými Čechy?
Myslím, že ne. Je to velice podobné. Neřekla bych, že v tom je velký rozdíl. Možná bych řekla, že Češi jsou více ochotni pracovat než Angličané.
Čím to je?
Asi národní povahou. Oni prostě nikdy nebyli pod takovým tlakem. Kdežto čeští, moravští, slovenští studenti se hodně snaží něčemu se naučit, aby byli na světové úrovni. Zatímco Angličané si od narození myslí, že jsou světová velmoc a všechno umí.
Musela jste už někdy někoho příliš líného z ateliéru vyhodit?
Ne, nikdy. Jen někdy musím s lidmi trpělivě pracovat. Vzbudit v nich nadšení pro práci, kterou dělají. Protože pak ji udělají dobře. V momentě, kdy něco člověk dělá znuděně a nechce něco dělat, tak to samozřejmě nakonec udělá špatně. Takže je na mně, abych jim dovedla daný problém předvést tak, aby se do toho všichni chtěli pustit a chtěli opravdu celou svou duší a fyzickou schránkou dělat.
Bydlíte teď víc v Londýně, a nebo v Praze?
Ani tam ani tam. Na letišti. Teď momentálně pořád někde pendluju. Jak říkám, všechny ty naše projekty jsou někde jinde, takže buďto jsem ve Zlíně, nebo v Ostravě, v Monaku, nebo Tel Avivu.
Neunavuje vás neustálé cestování?
Všichni se mě na to ptají. Není to samozřejmě něco, co by se slučovalo se zdravým způsobem života, ale co musím, tak to udělám, a moc o tom nepřemýšlím. Kdybych měla přemýšlet nad tím, že zase musím jet Pendolinem do Ostravy, tak bych tu asi nebyla. Ale řeknu si, že si třeba během cesty přečtu nějakou knížku, pak vidím ve vlaku studenty a ono mě to pozvedne na mysli. Je to o tom, jak si onen problém vysvětlíte sám v sobě.
Přemýšlela jste už, že byste všeho nechala a začala už jen odpočívat?
Ne. Já se toho bojím, abych pravdu řekla.
Kromě architektury, čemu se jinak věnujete, pokud máte vůbec nějaký volný čas?
Když mám volný čas, tak cvičím. Hodně ráda cvičím. Chodím na pilates a na jógu. Bohužel nemám čas na tenis, který mám ráda. Ale jinak každou sobotu a neděli cvičím dvě hodiny. Teď jsem právě přijela z pobytu, kde jsem byla tři dny a kde jsem cvičila deset hodin denně. To se mi moc líbilo. Bylo to v lázních, kde jsme měli instruktorku, která s námi v půl osmé ráno začala a končili jsme v devět hodin večer. A po třech dnech jsme byla úplně jako vyměněná. Potřebovala bych tam jet zase zpátky.
Pomáhá vám jóga psychicky?
Možná taky, ale hlavně fyzicky, protože každý sval ve vašem těle je protažený, procvičený a otočený. Uvědomíte si, že ho máte. U pilates se zase svaly, které podporují naše kosti, zesilují. Každému bych kombinaci jógy a pilates vřele doporučila. Speciálně těm, kteří jsou mého věku.
Co se vám dnes vybaví ze společného života s Janem Kaplickým?
Znala jsem ho padesát let, byl to můj celoživotní kamarád. Když máte blízké kamarády, jste zvyklí s nimi komunikovat. Jana jsem znala, jak říká moje maminka, jako své boty a on mě asi taky. Velice často jsme se neshodli. Ale ve věcech architektury nebo designu si nepamatuju, že bychom měli na něco odlišný názor.
Bylo nevyhnutelné, aby se vaše cesty v roce 1991 rozešly?
Asi ano, protože potřeboval někoho, kdo by se o něj staral. Potřeboval více méně ženu v domácnosti, která by byla schopná zorganizovat zaplacení účtů nebo cokoli jiného. No a kdybych nechtěla nikdy nic v životě dělat, tak to mezi námi mohlo trvat trošku déle. Ale já jsem potřebovala taky svou profesionální existenci, a to nebylo v soužití s ním možné. Takže jsme se museli rozejít.
A myslíte si, že jeho následující manželka to splňovala?
Bez Amandy, jeho anglické manželky, by nikdy nic nepostavil. Protože nebyl schopen nic zařídit nebo podepsat dokument. Zorganizovat někoho na stavbě. Měl neobyčejný talent a skvěle navrhoval. Ale všechno ostatní za něj musel udělat někdo jiný.
Bylo těžké s takovým člověkem žít?
Nebyl absolutně vůbec praktický. Byl si schopen koupit oblečení, ale tím to všechno skončilo. Třeba v restauraci, tak to už bylo horší. Nedokázal třeba zaplatit účet. Jeho to nezajímalo, otravovalo ho to. Bez ní by nikdy nezačal nic stavět. To je naprosto známý fakt.
„Inspiraci musíte hledat všude a pořád.“
Eva Jiřičná v sedmi bodech
1. Česká architektka a designérka žijící v Londýně a rovněž v Praze, vystudovala ČVUT v Praze, potom Akademii výtvarných umění v ateliéru Jaroslava Fragnera.
2. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale české úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem.
3. Je známá hlavně díky interiérům londýnských a newyorských módních obchodů a butiků, které navrhovala. Má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i v Londýně (Eva Jiricna Architects).
4. Od roku 1996 je profesorkou, vedoucí ateliéru architektury na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze.
5. V roce 2007 byla předsedkyní mezinárodní komise vybírající projekt stavby nové budovy Národní knihovny na Letné.
6. Byla partnerkou architekta Jana Kaplického před tím, než se seznámil a v roce 1991 oženil se svou manželkou Amandou Levete.
7. V květnu 2011 obdržela čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
