Slunce, seno, parkování. Zemědělství i stání pro mohou existovat v symbióze s fotovoltaikou, chce dokázat Aleš Spáčil
Právník, který sepsal obchodní podmínky, z nichž dodnes vycházejí mobilní operátoři, úspěšně přešel k fotovoltaickému byznysu. Spoluzakladatel firmy Greenbuddies vyhledává slunce i jako výtvarník.
V poklidné zahradní čtvrti stojí při pohledu zvenčí vcelku nenápadný dům. Uvnitř ale ani na okamžik nenechá nikoho na pochybách, kdy byl postaven: ze všech jeho koutů dýchá prvorepubliková atmosféra. Interiér domu Aleše Spáčila zároveň dává prostor vzpomínkám na předky majitele i zemi, která mu učarovala natolik, že tamní život zachycuje ve svých obrazech. O citu pro detail a zálibách spoluzakladatele firmy Greenbuddies rozpráví jeho domov dostatečně. O cestě, jež právníka dovedla k vlastnímu fotovoltaickému byznysu, i o svém pohledu na budoucnost oboru už musí Spáčil vyprávět sám.
Manažer napříč obory
Doktor práv čerstvě po škole zprvu zakotvil v branži, kterou vystudoval. „Krátce po revoluci jsem v jedné menší firmě dělal firemního právníka. Když se ale naskytla příležitost nastoupit do Eurotelu, využil jsem ji. A díky tomu jsem takříkajíc ‚vinen‘ za podobu úplně prvních všeobecných obchodních podmínek tohoto mobilního operátora. Jejich znění se pak ve své podstatě stalo jakýmsi vzorem pro další operátory. Dneska už samozřejmě vypadají jinak, ale hodně dlouho jsem v nich svůj rukopis poznával,“ vzpomíná s úsměvem Spáčil na svoji práci před více než třiceti lety. A vzpomíná na ni s povděkem. „Musím říct, že práce pro tuhle firmu pro mě, a myslím, že i pro většinu mých tehdejších kolegů, byla velkým přínosem. Představovala obrovskou školu, i když hodně náročnou. V krátké době jsem se toho spoustu naučil,“ dodává Spáčil, který si poté, co místo v právním oddělení opustil, v Eurotelu vyzkoušel také roli šéfa jedné z firemních prodejen.
Když se potom v roce 1996 začal v Česku rodit alternativní operátor Aliatel, přišla další výzva. „Lidé ze zakládajícího týmu, z velké části složeného z těch, kteří kdysi pracovali pro Eurotel, mě a moji práci dobře znali. A tak mě oslovili. Působil jsem tam pak poměrně dlouhou dobu, řídil oddělení péče o zákazníky a zčásti vedl i provoz služeb,“ vrací se do doby na přelomu tisíciletí Spáčil.
Z Aliatelu odešel poté, co společnost v roce 2004 koupil nový majitel a sloučil ji s GTS Czech. Značka jako taková přestala existovat a se zánikem Aliatelu tak trochu symbolicky skončila i Spáčilova telekomunikační éra. Ovšem když něco starého končí, nastává čas, aby něco nového začalo. V životě Aleše Spáčila, kterého v mládí přitahovalo trestní právo, se tak mohl začít odvíjet další pracovní příběh. Příběh zasvěcený obnovitelným zdrojům, jenž ho postupně zavál do mnoha koutů světa – Německa, Itálie, Kazachstánu i dalekého Chile. A ten příběh pokračuje, i když se v tento čas odehrává výhradně v zemích Evropské unie.
Kdy se objevil green buddy
Do oblasti obnovitelných zdrojů jej před šestnácti lety přivedla práce pro tehdejší gigant na poli solární energie, německou firmu Conergy. Český fotovoltaický trh, do té doby v podstatě spící, se na konci prvního desetiletí začal mohutně rozvíjet a před Alešem Spáčilem vyvstal úkol vybudovat v Česku východoevropskou pobočku firmy. „S odstupem času musím přiznat, že před nástupem jsem pořádně netušil, co všechno ta fotovoltaika vlastně obnáší. S trochou nadsázky řečeno, byli to pro mě chlapíci, kteří běhají se zrcadly po polích, na nichž je pak instalují,“ směje se svým tehdejším představám Spáčil, jenž prací na pozici jednatele pro českou pobočku Conergy strávil několik let. „Nejdříve jsem seděl v Praze, kde jsem měl kromě Česka na starosti celou východní Evropu. A poté, co se Němci rozhodli, že byznys v Česku ukončí, jsem dostal příležitost pracovat pro Conergy v Itálii, kde jsem měl ,pod palcem‘ Balkán a severní Afriku,“ pokračuje ve vypravování Spáčil.
Zhruba po dvou letech i tahle Spáčilova mise v Conergy skončila. Vrátil se do Čech a v roli poradce začal spolupracovat s některými českými investory ve fotovoltaice. „V rámci téhle práce jsem mimo jiné odjel i do Chile, kde jsem pro firmu Solek Zdeňka Sobotky pomáhal v roce 2016 budovat první fotovoltaickou elektrárnu. A tam jsem se seznámil se svým současným společníkem Ondřejem Vodsloněm, který v oboru působí stejně dlouho jako já. To znamená od roku 2008,“ vzpomíná Spáčil na setkání, jež se pro jeho další směřování ukázalo jako osudové. Právě tady se v hlavách obou zrodil nápad založit po letech práce pro jiné svoji vlastní firmu. A protože jsou muži činu, netrvalo dlouho a svůj byznys pod značkou Greenbuddies v době, kdy se zdálo, že solární boom je v Česku minulostí, opravdu rozjeli.
Zpočátku působili v Německu, kam na stavby fotovoltaických elektráren „pouze“ dodávali české týmy a poskytovali poradenské služby. Rychle však získávali další zkušenosti, kontakty a zakázky. A brzy začali sami nabízet kompletní řešení projektů solárních elektráren i nabíjecí infrastruktury pro elektromobily. Na seznamu postupně přibývaly další projekty a nové země. Dnes holding Greenbuddies obsluhuje osmnáct trhů včetně Česka, kam vstoupil v roce 2020, a práci dává více než pěti stovkám lidí.
Zelenina roste a auta parkují pod panely
Kromě solárních elektráren a infrastruktury pro elektrovozy ale Greenbuddies stojí také za realizací jedné z největších evropských pozemních agrivoltaických elektráren. Od letošního března na ni svítí slunce ve Švédsku u města Hova. „Hlavní výhoda takového projektu spočívá v tom, že vám na stejné ploše umožňuje vyrábět solární energii a zároveň pěstovat zemědělské plodiny,“ přibližuje princip agrivoltaiky Spáčil. Zmíněné výhody pochopily mnohé státy, a tak Greenbuddies kromě Švédska v současnosti pracuje na agrivoltaických projektech v Nizozemsku, Rakousku, Německu a v Belgii. „V České republice výrobu elektřiny z agrivoltaiky nově definuje legislativa z konce roku 2024, podle níž nejsou fotovoltaická zařízení na obecných zemědělských polích povolena. Instalována mohou být pouze na vymezených místech – například v sadech, vinicích a na chmelnicích. Věřím ale, že po zkušební době, jež teď probíhá, bude agrivoltaika povolena i jinde,“ říká Spáčil, který ve firmě, jejímž je spolumajitelem, působí na pozici ředitele prodeje.
Kromě agrivoltaiky vidí v tuzemsku budoucnost a velký potenciál v solárních parkovištích, takzvaných carportech. I ty představují dvojí využití už jednou zabrané plochy. V případě carportu chrání fotovoltaické panely zaparkovaná vozidla a zastřešené parkoviště zároveň umožňuje ekologické nabíjení elektromobilů. A přestože se první carporty v Česku již objevily, v porovnání s jinými státy unie je tato část solárního byznysu u nás ještě v plenkách.
Zakladatel Greenbudies je „trochu poučený výtvarník“
A jak je to se vzpomínkami, o nichž návštěvám vypráví Spáčilův prvorepublikový dům? „V padesátých letech minulého století, za doby působení mého otce na postu diplomata, mu jeho americký doktor řekl, že by si měl najít nějakého koníčka, který mu pomůže ventilovat stres a načerpat energii. Padl návrh, že by mohl třeba malovat. A otec se toho chytil,“ vypráví o počátcích výtvarnictví ve své rodině Aleš Spáčil. A na stěnách domu, jehož majitelem se stal díky dědictví po bezdětném prastrýci, kromě portrétu onoho předka ukazuje i výtvory signované otcem Dušanem. Toskánskou krajinu, zachycenou na jednom z nich, poznávám okamžitě. „Otec se zaměřoval hlavně na krajiny, protože předlohy pro svoje obrazy nacházel všude kolem sebe,“ říká Spáčil. Zároveň ale přiznává, že jako kluk byl vůči otcově tvorbě hodně kritický.
Výtvarné umění jej ovšem také přitahovalo, a tak do svých zhruba šestnácti docházel na hodiny k Josefu Lieslerovi, českému malíři, grafikovi a ilustrátorovi. „Troufám si říct, že tyhle lekce přispěly k tomu, že mi pak malování šlo o něco líp než kdysi tátovi. Na rozdíl od něj, nepoučeného samouka, jsem laik trochu poučený,“ usmívá se Spáčil, který za svoje vzory považuje Schieleho a Klimta, z domácích autorů pak Anderleho.
V dospělosti, zejména v období, kdy rozjížděl vlastní firmu, pro něj stejně jako pro otce malování představovalo skvělý způsob, jak dobít byznysem vyčerpané baterky. Nyní se mu věnuje, hlavně když má volno. V čase, kdy odpočívá. „Nejvíc tak tvořím na dovolené, kterou v posledních letech často trávím v Řecku. Pro antiku a Řecko jako takové mám totiž slabost už dlouhé roky. Mentalita tamních lidí i styl života mi učarovaly, a tak se tam snažím jezdit několikrát do roka. Tuhle zemi má ráda i moje dcera, která vystudovala řečtinu a srbštinu a jako on-line učitelka řečtiny se usadila v oblasti Thrákie v severovýchodní části Řecka,“ říká green buddy Spáčil a po stole ve své pracovně rozprostírá díla z posledních let. Na rozdíl od svého otce krajináře však na svých obrazech zachycuje především lidi a jejich prožitky, příběhy odehrávající se na náměstích, v ulicích či tavernách. Časté u něj jsou i antické motivy.
Svoji tvorbu už dlouho nikde nepředstavoval, ale v minulosti spolupracoval s několika galeriemi v Rakousku. V Česku mimo jiné vystavoval v Mariánských Lázních, Kroměříži či v Praze. A právě Praha, konkrétně budova Alpha na Brumlovce, se zhruba za rok stane dalším místem, kde bude možné si Spáčilova díla prohlédnout. A je víc než pravděpodobné, že kromě obrazů, které již vybral, ukáže také novinky vytvořené pod helénským sluncem během letošní dovolené.
