Bojové umění i smysl života. Aikido

Devět postav oblečených do kimona klečí na žíněnkách před ženou. Klidně by to mohlo působit, že se sklání před jejím uměním. Pod černou sukní má totiž černý pásek, znamenající první mistrovský stupeň v aikidu. Ve skutečnosti se ale všichni soustředí na nadcházející trénink a snaží se oprostit od problémů celého dne. Aby jejich duše byla čistá a plně koncentrovaná.
„Onegashimacu!“ zazní po chvíli z úst trenérky Lucie Gálové. Je to něco mezi Ahoj a Pojď cvičit. Ale překlad je hodně svízelný. Pochází z Japonska. Zakladatelem aikida je Morihei Ueshiba. „Vytvořil ho na základě poznatků z jiných bojových umění. Jde o harmonii mezi oběma cvičícími. Nejsou si soupeři, ale partnery,“ vysvětluje Gálová.
Pochází z Hradce Králové, cvičí deset let. V Táboře zhruba čtvrtým rokem. „Na první lekci mě přivedla kamarádka a už jsem u aikida zůstala. Přestalo pro mě být jen sportem a fyzickým pohybem. Má svou filozofii, kterou jsem převzala do osobního života,“ zamýšlí se třicetiletá žena.
Nebere na lehkou váhu, když má v několika větách vysvětlit, co to znamená. Z jejího zahloubání lze vytušit, že podstata filozofie, která formuje charakter člověka, je silnější než slova. „Základem je nic neodmítat. V životě všechno přijímám a buď to pouštím dál, nebo si to uchovám,“ snaží se odpovědět trenérka. Na žíněnce a v kimonech se totiž proti sobě postaví lidé, kteří si nemusí být na první pohled sympatičtí. V danou chvíli spolu ale musí vyjít. Odhodí předsudky a hledají souhru pohybu, mysli i síly. Výraz partneři podle Gálové nahrazuje japonské „uke“ a „tori“.
První znamená Ten, co útočí, dává impulz. Druhý Ten, co přijímá a nějak s tím naloží.
V klasickém aikidu neexistují soutěže. Jde spíš o neustálé učení. Začátky v Táboře pamatuje Tomáš Suchánek. Klub vznikl v roce 1993 díky Janu Marešovi z Benešova. „Od prvního okamžiku se pro mě aikido stalo drogou. A už u něj zůstanu,“ slibuje si Suchánek. S Lucií Gálovou se dvakrát týdně střídá ve vedení tréninků na Maredově vrhu. „Jsme za tyhle prostory samozřejmě rádi. Jenže bychom potřebovali vlastní tělocvičnu. Ale začátky byly daleko krušnější. Cvičilo se na žíněnkách, které připomínaly měkčí parkety,“ směje se Suchánek. Sní o hale, která je v malé vesničce v Pyrenejích. Za Francouzem Franckem Noelem tam jezdí spousta učitelů. „Také on pravidelně navštěvuje Čechy. Škoda, že jen tak dvakrát do roka. Je zajímavé se s ním setkat a cvičit s ním. Svým stylem je snad japonštější než Japonec,“ říká trenér a přiznává, že sen o vlastní hale je spíš utopií.
Upřímně ho mrzí, když někdo s aikidem skončí. I když se mu dlouho věnuje. „Kolikrát si lidi dají předsevzetí, že složí první žákovskou zkoušku, aby mohli cvičit v sukni, a odejdou,“ doplňuje Gálová.

Nekonečné rozvíjení těla i ducha

Černá sukně neboli Hakama na kimonu znamená druhé kyu. Je skutečně působivá. Dodává na první pohled majiteli větší autoritu. Představuje sice vyšší úroveň umění, ale pak následuje dalších pět. Až po pátý dan. „Na ten už nejsou třeba zkoušky a přidělují ho z Japonska za zásluhy šíření aikida v Čechách,“ dodává Suchánek.
Právě proto se jeden z jeho žáků Michal Žilka cítí stále na začátku cesty. I když získal druhé kyu a černá sukně pro něj není poslední metou.
„Se svojí dovedností nejsem rozhodně spokojený. To je motor pokračovat dál. Čím déle člověk aikido dělá, stává se jeho součástí a všímá si dalších chyb,“ svěřuje se žák.
V úplných začátcích je čtyřiadvacetiletá Iva Lengerová. „Poprvé jsem přišla v prosinci minulého roku. Po tréninku mě tak týden všechno bolelo. Chvíli jsem myslela, že se nevrátím,“ směje se. Splnila si dětské předsevzetí dělat sport, ve kterém se může skoro donekonečna rozvíjet. Pozdrav Domo arigato gozaimashta, se kterým se všichni na tréninku loučí, tak jistě uslyší ještě mnohokrát. Je to neuctivější možné poděkování v japonštině.