Stranou hlavní nepálské silnice, spojující Káthmándú se sídlem adrenalinových sportů v Pókhaře, leží jedno z nejlépe zachovaných starých nepálských měst, Górkha (někdy též nazývané Gurkha). Obklopeno hradbou hor vzhlíží na zasněžené štíty masivu Annapúren i Manáselského Himálaje a poklidné tempo života ve městě vůbec nenasvědčuje tomu, že je domovem snad nejobávanějších bojovníků na celém světě. Gurkhové přišli původně ze severní Indie a založili zde město, které pojmenovali sami podle sebe.
Gurkhové byli vždy národem statečných válečníků, proslavili se ale až v roce 1814 během války s Británií. Bojovali za své království tak oddaně, že Nepál nakonec uchránili od britské nadvlády a zachovali mu samostatnost. Angličané byli ohromeni jejich udatností a rychle se rozhodli udělat si z tak nebezpečného nepřítele raději spojence. Východoindická společnost nabídla Gurkhům možnost dobrovolně vstoupit do britské armády a nepálští vojáci tento návrh přijali. Od té chvíle se jejich sláva začala šířit světem.
Pro britskou královnu bojovali téměř ve všech významných válkách. Zabránili prvnímu vpádu muslimů na území Indie, bojovali v Afghánistánu, Turecku, Kosovu, Barmě, Súdánu, na Jávě i Šrí Lance, v první i druhé světové válce a vysloužili si pověst nejobávanější armády na světě. Jejich sláva je začala doprovázet všude a mnoho nepřátel raději uteklo z boje, než aby se s nimi museli střetnout. Stačilo vidět pár fotek Gurkhů ostřících své nože zvané khukrí, vyslechnout zvěsti o tom, že pojídají své nepřátele, a bitevní pole se vyprázdnila bez prolití jediné kapky krve.
Mnoha příběhům, které udatné Gurkhy provázejí, nelze ani uvěřit. Minulý rok zaplnila stránky všech významných světových novin zpráva, která jen znovu potvrdila to, že nepálští vojáci splní každý úkol do posledního detailu, aniž by mysleli na cokoli jiného. Při zahraniční misi v Afghánistánu dostali za úkol zneškodnit nebezpečného teroristu. Octli se v situaci, která jim znemožnila přinést tělo zabitého a tím prokázat splnění mise. Jednali tedy po svém: veliteli donesli hlavu zavražděného zabalenou v pytli. Udělali jen to, co jejich předchůdci ve druhé světové válce. Pro ty se to ale stalo velmi nepraktickým, hlav k nošení bylo totiž moc. Do té doby, než byli vybaveni fotoaparáty, které jim měly sloužit k dokumentaci jednotlivých útoků, nosili z džungle alespoň uši nepřátel. Rčení „Kdo tvrdí, že nemá strach, buď lže, nebo je Gurkha“ je tedy pravděpodobně dost přesné.
Ovšem Britové chybně označovali jako Gurkhy všechny Nepálce, kteří se rekrutovali do gurkhské brigády. A tak pojmenování Gurkhové postupně ztrácelo svůj etnický základ a stalo se označením pro všechny statečné Gurungy, Tamangy a příslušníky dalších nepálských kmenů bojující v řadách britské armády.
Zabiják khukrí
Gurkhy do boje vybavuje britská armáda, ale poté, co s těžkými granáty a samopaly vtrhnou do džungle, údajně moderní zbraně zahodí a vytasí jedny z nejznámějších nožů světa – khukrí. Těmi potom bez mrknutí oka zmasakrují nepřátele. Zahnutá mačeta je opatřena kanálkem pro odvod krve, takže je dost možné, že se při této drsné práci ani nezašpiní. Khukrí většinou měří 3 až 10 cm na šířku a až 38 cm na délku. Tato zbraň je nejslavnějším znakem Gurkhů a v současné době se také stala významným vývozním artiklem, kterým Nepál zásobuje celý svět.
V době své největší slávy byli bojovníci velmi významným zdrojem příjmu pro Nepálské království, které je jedním z nejchudších zemí světa. Svým rodinám posílali celkem až 40 milionů dolarů ročně. Není divu, že se mezi tak slavné válečníky snaží dostat téměř každý nepálský chlapec. Na jedno volné místo se hlásí více než třicet žadatelů, kteří musí splňovat velmi přísná kritéria výběru. Nově můžou o přijetí do armády požádat i ženy, jediné náborové středisko sídlí ve městě Pókhara.
Než jsou nováčci zařazeni do výcviku, musí projít testy z anglické gramatiky, matematiky a fyzickými cvičeními, mezi která patří například běh do pět kilometrů dlouhého kopce. Ten musí zdolat s košem naloženým dvaceti pěti kily kamení. Nakonec je ještě čeká výcvik v západních zvycích a obyčejích a až potom se můžou zapojit do opravdového boje. Zařadí se do armády a budou patřit do skupiny těch, kterým Británie poděkovala za služby výrokem: „Nejstatečnější ze statečných, nejušlechtilejší z ušlechtilých, země neměla nikdy věrnější přátele, než jste vy.“ Sochu bojovníka s tímto nápisem najdete v ulici Whitehall v Londýně.
Tváří v tvář
Górkhu jsme prošli celou a jediné, co by mohlo poukazovat na přítomnost slavných bojovníků, byla cestička krve vedoucí do nejdůležitější stavby města, palácového komplexu Tallo Darbár (Dolní palác). Jak jsme brzo zjistili, krev patřila kuřatům, která byla těsně před naším příchodem obětována bohům ve svatyni chrámu .
Pomalu se setmělo, a jak je v Nepálu obvyklé, přestala fungovat elektřina. S čelovkami na hlavách jsme se vydali hledat jídelnu a nakonec se usadili v zapadlé jídelničce na náměstí. Byli jsme jedinými hosty. Ujal se nás vážný, anglicky mluvící Nepálec a poslal nás ke stolu. Objednali jsme si jídlo a jen tak mezi řečí se ho zeptali, kde by se v Górkhce dal koupit nůž khukrí.
Muž se zatvářil tajemně a po chvíli nám hrdě prozradil, že má jeden khukrí nahoře v pokoji pod polštářem. Když se nás zeptal, jestli bychom jej chtěli vidět, nadšeně jsme souhlasili. Za chvíli se vrátil ze tmy s téměř půlmetrovou mačetou a položil ji před nás na stůl. Pak nám hlasitěji a s hrdostí v hlase oznámil, že je bojovník Gurkha. Srdce se nám rozbušila a všichni tři jsme trošku nervózně poposedli na starých lavicích. Odvahy jsme nabyli zpět po pár doušcích nepálského čaje a válečníka jsme požádali, jestli by mohl nůž vytáhnout z pouzdra a ukázat nám jej. Chvíli se rozmýšlel, potom jemně prohlásil, že „khukrí nesmí být vytažen z pochvy, aniž by byla prolita krev, i kdyby to měla být krev jeho vlastníka“, a zbraň vytáhl z obalu. Pro dnešek prý udělá výjimku, když jsme cizinci. Nasucho jsme polkli a podávali si obrovský nůž z jedněch rukou do druhých. Všichni jsme si chtěli na khukrí jednoho z Gurkhů sáhnout.
Zničehonic se rozsvítila žárovka uprostřed místnosti. Jídelnou se zaleskla ostrá ocel zbraně a vojákova postava se najednou zdála mnohem větší než před chvílí, kdy jsme jej ještě považovali za kuchaře. Potěšen naším zájmem začal vysvětlovat, jak má správný nůž vypadat. Nejlepší možný typ je shirupati – druh, který se používá právě v armádě. Informaci o tom, že jeho dědeček takovým khukrí zabil sto lidí, jsme přešli mlčením. Také jsme se dozvěděli, že nože se nevyrábějí zde, ale na východě Nepálu ve městě Dharán. Khukrí, které v různých velikostech používají Nepálci úplně ke všemu od zabíjení nepřátel po prosekávání džungle a krájení cibule v kuchyni, jsme si tedy koupit nemohli. Obchody s obrovským výběrem khukrí, které se lišily jak velikostí, tak druhem oceli i materiálem použitým na výrobu rukojeti, jsme objevili mnohem později až v hlavním městě Káthmándú. Samozřejmě jsme už ve dveřích žádali o typ shirupati a nakonec si jej odnášeli za 1100 rupií, tedy asi 250 korun.
Ještě v Górkhce jsme se ale dozvěděli, že vojáci, kteří odslouží v armádě alespoň čtyři roky, dostanou britský pas a možnost se ve Velké Británii natrvalo usadit. Je jim přidělena renta a nabídnuta možnost trénovat ozbrojené síly v Singapuru nebo třeba nastoupit do ochranky brunejského sultána. Patřit do skupiny bojovníků, kterým bylo uděleno již 26 Viktoriiných křížů za statečnost, přináší slávu i velké možnosti.
Každou větu, kterou kuchař-válečník pronesl, jsme poslušně odkývali. Měli jsme přitom na mysli radu jednoho z nepálských novinářů: „Nesouhlasit s Gurkhou je stejné bláznovství jako vášnivě objímat nastartovanou motorovou pilu.“
Zdroj: Lideazeme.cz
