Když se 17. dubna 1945 nad Ústím rozječely sirény ohlašující nálet, nebrali je lidé moc vážně. Na přelétávající stíhačky spojenců byli zvyklí. Jenže tentokrát se na ně valila ničivá síla, která během dvou desítek minut změnila mapu města. Zahynuly stovky lidí. O dva dny později přiletěla americká letadla znovu. „Na tu hrůzu se zapomenout nedá, i když je to pětašedesát let,“ říkají pamětníci. Je mezi nimi i Němka Charlotte Mahsbergová, která žila ve městě do května 1945. Pak, jako většina Němců, i její rodina utekla před postupující sovětskou armádou. Dnes žije sedmaosmdesátiletá žena ve Würzburgu v Německu. Děsivé okamžiky ze 17. a 19. dubna, kdy ve dvou vlnách přelétávaly nad Ústím americké bombardéry, si živě vybavuje dodnes.
Věčnost ve sklepě
„Bylo mi jedenadvacet let a pracovala jsem s mojí mladší sestrou ve fabrice na výrobu kabelů,“ vzpomíná Charlotte Mahsbergová. Jako většina tehdejších obyvatel Ústí i ona byla totálně nasazená ve výrobních závodech pro třetí říši. 17. dubna 1945 ve dvě hodiny odpoledne jí skončila ranní směna. Dům rodičů stál v místech dnešní vstupní brány do zoologické zahrady v Drážďanské ulici. „Vzpomínám, že bylo úterý a nádherný den, takže jsme se procházkou loudaly domů,“ vzpomíná Mahsbergová.
Těsně před domem obě dívky uslyšely z města houkání sirén, které oznamovalo nálet. „Moc se nám do krytu nechtělo. Říkaly jsme si, že to bude zase jen planý poplach. Ale z branky vyběhl rozčilený otec a skoro na nás řval, ať se jdeme okamžitě schovat do sklepa,“ říká Mahsbergová.
V úzkosti a strachu pak pětičlenná rodina přečkávala nejhorší vlnu náletu. „Úplně jsem ztratila pojem o čase, takže nevím, jak dlouho to trvalo. Ale připadalo mi to jako věčnost. Se sestrami a maminkou jsme se modlily, zatímco otec poslouchal u vchodu do krytu, kam bomby dopadají. V jednu chvíli nás zamrazilo, protože jsme ucítili strašlivý otřes hodně blízko,“ podotkla pamětnice.
Když sirény po pětadvaceti minutách ohlásily dlouhým tónem konec poplachu, mohla rodina vyjít ze svého úkrytu. „Bylo to jako apokalypsa. Z města proudily davy lidí, kteří byli špinaví a pokrytí prachem. V jejich tvářích se dala vyčíst hrůza a děs,“ vzpomíná i po letech Mahsbergová.
Detonace, která rodinu ve sklepě vyděsila, patřila k vedlejšímu domu. „Bomba přímo zasáhla dům sousedů. Zbyla z něj jen halda trosek. Jak jsem se později od našich dozvěděla, výbuch zasypal všechny lidi schované v domě,“ dodala Mahsbergová.
Bilance zkázy
Její rodina přežila zázrakem i druhý nálet na Ústí o dva dny později, 19. dubna. S následky bombardování a odklízením trosek zbořených nebo polorozpadlých domů Ústečané bojovali až do srpna 1946.
Podle dochovaných záznamů muselo město zlikvidovat tři sta třicet sedm domů a za odklízecí práce zaplatilo skoro čtyřicet osm milionů korun. Obytná čtvrť Ostrov zmizela z mapy města úplně. V současnosti je na jejím místě jen kruhový objezd. Celé bloky domů padly i ve čtvrti Střekov, kde ani po válce už město nové domy nepostavilo. Proto jsou dnes na Střekově k vidění vedle husté zástavby i rozlehlá prostranství s parky.
Další ztrátu utrpělo Ústí v historickém centru v blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie. Jedna z bomb vybuchla u vchodu do věže kostela, ta se pak vychýlila o sto osm centimetrů od svislé osy. Zcela zničené bylo i ústecké nádraží, které se stalo hlavním cílem náletů. Zemřelo minimálně pět set sedmnáct lidí.
Dodnes se lidé dohadují o tom, jestli bombardování Ústí bylo na sklonku války nutné, když už ji měli Němci stejně prohranou.
Podle historika z katedry historie ústecké univerzity Martina Veselého to ale není tak jednoznačné. „Nacistické Německo bylo připravené bojovat do úplného konce a válka se z obou stran vedla jako totální,“ namítá Veselý, který o leteckých bojích napsal několik knih. A že němečtí stíhači byli stále bojeschopní, dokazuje ztráta pěti bombardérů ze svazu letícího na Ústí. Devět letců, kteří přežili, 19. dubna příslušníci SS jednotek popravili na zámku Konopiště.
Chtěli ochromit dopravu
„Po zničení Drážďan v únoru téhož roku zůstalo Ústí jediným železničním uzlem na česko-saském pomezí. Nálety měly smysl, protože spojenci chtěli Němcům ochromit zásobovací cesty,“ podotkl Veselý.
I když v Ústí byly k dispozici protiletecké kryty, z archivních zpráv vyplývá, že do nich Ústečané nespěchali.
„Po květnových náletech na Most o rok dříve byly poplachy v Ústí poměrně časté. Stačilo, aby se letouny objevily přibližně patnáct minut od města, a už zněly sirény, proto je lidé nebrali vážně,“ dodává historik.
Při první vlně náletů přišlo o život kolem sto třiceti lidí. Do zóny dopadu pum se totiž dostaly i stráně pod Větruší a Soudným vrchem, kam po vyhlášení poplachu běžely desítky lidí, především ze Spolchemie. Explodující bomby si tak mezi nekrytými zaměstnanci chemičky vybraly krutou daň.
