Urostlý muž s širokými rameny a krátkým sestřihem. I tak může vypadat zdravotní sestra. „Jiný oficiální název mojí funkce není,“ říká Marek Moudr, který pracuje v táborské nemocnici.
Je jedním z těch, kteří se rozhodli pro povolání, jež bývalo dříve výsadou opačného pohlaví. Stejně jako například kadeřník Pavel Klváček nebo taxikářka Kateřina Šůnová.
Sestra Marek Moudr Pomáhat lidem chtěl Marek Moudr vždy. Práci ve zdravotnictví si vysnil už jako malý kluk, když jezdil se svým dědou, oblíbeným obvodním lékařem z Nového Rychnova, za pacienty. „Děda byl nejen dobrý doktor, ale také svérázný člověk. Podle něj Zdeněk Svěrák vykreslil postavu doktora Pávka, ve filmu Vesničko má středisková. Jezdil za ním a sepisoval si jeho historky,“ tvrdí Moudr.
Po základní škole si chtěl dát přihlášku na zdravotní školu a jít ve stopách dědečka. Měl ale smůlu. V té době ještě vládl socialismus on pocházel z věřící rodiny. „Kvůli vztahu tehdejší politiky k církvi byla naše rodina pronásledovaná. Popotahovala mě za to i učitelka na základní škole a přihlášku na zdravotní školu mi nepotvrdila ani doktorka,“ podivuje se s odstupem času Moudr. Nezbývalo než se jít učit na truhláře. Revoluce mu ale dala novou šanci a po skončení odborného učiliště se na zdravotní školu konečně dostal.
Na chirurgii na pozici zdravotní sestry pracuje deset let. I když by si přál více peněz, důležitější pro něj je, že svoji práci vnímá jako poslání.
V současné době ale spokojenosti ubývá. Rozdíly přišly s převedením nemocnice na akciovou společnost. „Přibylo mi hodně administrativy, takže už nemám tolik času na pacienty. Nemůžu si s nimi už tak povídat a reagovat na jejich emoce. Přitom komunikace s nimi je základem důvěry a úspěšné léčby. Kde není důvěra, je léčba padesátiprocentní,“ stěžuje si Moudr.
Protože ošetřuje pacienty na oddělení, kde se starají o nevyléčitelně nemocné, často si připadá na dně svých sil.
„Hodně mě vyčerpává, když vidím, že pacientům už nejde pomoci. Nikdo z nich ale nechce slyšet o falešné naději a musím s nimi jednat na rovinu a pomoct jim bolest zmírnit,“ vysvětluje.
Marek Moudr se zajímá o moderní medicínu. Před čtyřmi lety prosadil v nemocnici metodu vlhkého hojení ran. „Máme s ní dobré výsledky. Jinde je standardem, ale v Táboře chyběla. Je přitom známá už od roku 1950,“ říká zdravotníko metodě, kdy se na ránu přikládají speciální obvazy napuštěné hojivou látkou.
Ani on se nevyhnul krizi a přemýšlel, že zdravotnictví opustí. Za vidinou většího výdělku chtěl přejít k policii. Nakonec si to rozmyslel.
Přesto, že je na oddělení mezi zdravotními sestrami jediným mužem, nedá se podle něj říct, že je tato práce spíš ženskou záležitostí.
„Když vzniklo ošetřovatelství, byly řadovými sestrami jen ženy. Také za komunismu bylo tohle povolání pasované spíš na ženské, ale teď je to jinak,“ konstatuje.
Kadeřník Pavel Klváček O účesy top modelek světových módních salónů se dnes běžně starají muži. V kadeřnictvích v Táboře je to ale spíše výjimka. Zřejmě jediným je Pavel Klváček.
„Jé, vy jste chlap! Ti bývají nejlepší,“ slýchával prý často od zákaznic, když otevřel vlastní kadeřnictví na sídlišti Nad Lužnicí. „Z takového očekávání jsem byl mírně nervózní, ale nutí mě dělat práci na sto procent,“ svěřuje se Klváček.
Důvodem, proč se rozhodl stát kadeřníkem, byla snaha o kreativní práci. Zatím dvouletá praxe ho v tomto prý nezklamala. Ale ze svých představ musel přesto slevit. „Někdo mi nechá prostor pro nápady, jiný zase má jasnou představu a nechce ustoupit. Z velké části je to o psychologii a hledání společného názoru na účes,“ popisuje kadeřník.
S vlastním tipem na účes podle něj přichází spíš muži. Ženy často tápou. „S dámami a slečnami musím hodně mluvit. Ptám se, jaký mají život. Samozřejmě se jim nechci rýpat v soukromí, ale snažím se s nimi víc sblížit, abych poznal, co chtějí, co se k nim nejvíc hodí,“ vysvětluje.
Sleduje i módní trendy, ale dnes prý vyhrává přirozenost. „Různé styly se opakují, a když přijde nový, kolikrát mi moc nesedí. Jako třeba minulý rok, kdy se nosily tupé střihy, které připomínaly účesy ze Startreku. Já radši využívám toho, jaký mají vlasy přirozený růst. Ten se snažím vystihnout a nejdu křečovitě proti němu,“ dodává Klváček.
Přiznává, že kadeřnictví je místem pro duševní relaxaci, ale také se tu člověk dozví novinky z nejbližšího okolí.
„Já se ale snažím rozhovory stočit spíš do bezpečné zóny. Nechci vědět žádné drby. Kdo, s kým a kdy. Ale jaké zážitky lidé mají, co mohou nového říct o světě, to je další důvod, proč tuhle práci dělám,“ říká.
Na kadeřníka nikdy nestudoval, má gymnázium. Absolvoval ale roční kurz a stále jezdí na semináře a školení. Možnost neustále se vyvíjet je hlavním důvodem, proč mu práce kadeřníka sedí.
Taxikář Kateřina Šůnová Hned jak si Kateřina Šůnová udělala řidičský průkaz, věděla, že si bude chtít jednou vydělávat jako profesionální řidička. Vyučila se v oboru kuchař číšník a pracovala nejdříve v baru. Sen se jí splnil před půl rokem - ve třiadvaceti letech. Její zaměstnavatel, majitel baru, vlastní totiž zároveň taxi službu, a když jí nabídl dělat taxikářku, neváhala.
„Většinou každý, kdo nasedne, se diví, že ho veze žena,“ svěřuje se Šůnová, která má služby hlavně v noci. Přes den tak spí.
Nejvytíženější dny jsou pro ni pátek a sobota, kdy se lidé vrací z víkendové zábavy. „Často si musím vyslechnout různé narážky, ale pouštím je jedním uchem dovnitř a druhým ven.“
Strach z toho, že by jí nějaký muž mohl ublížit, si nepřipouští. Ani žádnou špatnou zkušenost zatím nemá. U volantu chce zůstat i do budoucna a neváhala by ani udělat si řidičák na nákladní auto. „Brala bych jezdit do zahraničí, i s kamionem. Ale víc by mi asi sedělo pracovat třeba jako obchodní zástupce,“ svěřuje se a se smíchem přiznává, že jedním z poznávacích znamení taxikářů je cigareta.
Pomáhá prý zkrátit dlouhou chvíli při čekání na zákazníka.
