Jsou součástí týmu, přesto působí jako osamocení bojovníci v poli. Jejich úkolem je vychytat střely soupeřů.
Je jedno, jestli lapají po velkém míči nebo puku. Nezáleží ani na tom, zda mají výstroj tvořenou betony, hokejkou, lapačkou a helmou nebo fotbalovými rukavicemi. Anebo se mohou spolehnout pouze na holé ruce a nohy.
Brankáři jsou v každém sportu zvláštní sorta lidí. Všem jde ale o jedno, nedopustit, aby soupeř vstřelil gól. Jsou poslední záchranou týmu. Jejich chyby jsou vidět a nejdou vrátit zpět.
Tvrdé rány necítí
Do brány se při házené odváží stoupnout jen málokdo, hráčky nemají chrániče. Tvrdé rány soupeřek vychytávají jen tělem. „Díky tomu, že s tímto sportem a zvyšující se razancí střel vyrůstáte odmala, ani vám nepřijde. Většina střel nebolí, tělo je zvyklé. Samozřejmě výjimkou jsou prsa a hlava. To není nic moc,“ říká brankářka interligového týmu DHK Baník Most Lucie Kantůrková.
Ani těmto bolestivým zákrokům se nevyhne a bylo jich tolik, že je nepočítá. „Každý zákrok, třeba i hlavou, je dobrý. Zatím z toho nebyl žádný zlomený nos nebo něco podobného,“ říká a přitom ťuká prstem na zuby třicetiletá hráčka, která pochází z Prahy.
Málokdo by u žen předpokládal, že jsou hráčky, které se tímto způsobem snaží soupeřovu brankářku zlikvidovat. „V jednom zápase jsem po drsném zákroku musela střídat druhou brankářku. Jsou hráči, kteří i po zasáhnutí soupeřova brankáře do hlavy střílejí do stejného místa. Když pak dostanete podruhé, je snad lepší i vystřídat. Střelci sázejí na to, že pak už nastupuje i strach,“ má zkušenosti Kantůrková, která už od začátku toužila po roli osamělé bojovnice.
„Jsem spíš individualista v kolektivní hře, vyhovuje mi to. Přes všechny zákonitosti, že levorucí hráči v házené jsou vzácní a je sebevraždou trenéra poslat je do branky, tak u mne se to povedlo,“ směje se hráčka.
Přesto ale jako většina gólmanů nešla do branky rovnou. „Když jsem byla malá, začínala jsem na pivotu a pak jsem střídala branku s pravou spojkou. Chvíli jsem chtěla být tam a chvíli tam. Byla jsem tvrdohlavá. Když mi trenér řekl, že mám jít hrát, trucovala jsem, že chci chytat a naopak. A tak mne radši vždy nechali hrát tam, kde jsem chtěla. A taky vzpomínám, jak jsem si poprvé stoupla do brány a nechytla snad jedinou střelu, hrozně jsem brečela, ale neodradilo mne to,“ vypráví Kantůrková, která se definitivně stala brankářkou v mladších dorostenkách.
Kyslíkový dluh
Kdyby si fotbalový brankář druholigového klubu FK Baník Most Lukáš Paleček vybrat jiný sport, při kterém by opět hlídal branku, zkusil by také házenou. „Občas jsem to zkusil na škole. Je to šílené, co kolem nich lítá. Obdivuji je,“ říká téměř dva metry vysoký Paleček.
Právě jeho výška rozhodla, že bude tím, kdo brání týmovou svatyni. „Máma mi odmalička kopala balon a já ho chytal a už jako malý jsem byl vyšší než starší kluci. Když jsem pak přestoupil v osmi letech z Bílovce do Ostravy, zůstal jsem v brance definitivně,“ vzpomíná na dobu před dvaadvaceti lety.
Za ty roky se musel vypořádat divokou povahou. „Když dostanete laciný gól, s psychikou to zamává. Když jsem byl mladší, dokázalo mě to úplně odrovnat. Ale teď už na to nemyslím a po gólu hraju dál,“ dodává Paleček.
Ačkoliv jeho úkolem je bránit prostor mezi třemi tyčemi, je i autorem jedné branky. „Povedlo se mi to ještě v Ostravě, při přátelském utkání. Šel jsem na roh a hlavou jsem míč dostal za jejich brankáře,“ vybavuje si nezvyklou situaci. Hned ale dodává, že góly z českých brankářů rozdává hlavně Radek Sňozík z Bohemians 1905. „Světovou raritou je ale Brazilec Rogério Ceni. Ten chodí na přímé kopy, má skvělou techniku,“ upozorňuje Paleček na světový unikát. Brankář Ceni vstřelil 30. srpna už svůj devadesátý gól.
Co nemá Paleček rád, jsou řeči, že brankáři vůbec netrénují. „Neběháme tolik, jako hráči v poli. Ano, jejich trénink bychom nezvládli. Ale oni by naopak nezvládli ten náš,“ myslí si gólman. Jeho trénink se skládá z krátkých, maximálně minutových cviků, kdy se hráči dostávají do kyslíkového dluhu.
Vřavu nevnímá
Ve fotbale se říká, že střelec nemůže penaltu nekopnout, při hokeji jsou podle Petra Fraňka síly vyrovnané. „Chybu může udělat střelec stejně jako brankář. Když má gólman proti sobě zkušeného hráče, je to těžké. Stejně jako ve fotbale se brankář v hokeji může na penalty připravit. Sledujeme hráče, jak to kopali nebo stříleli v posledních zápasech. Většinou mají dva tři styly, které používá, ale je to vždycky risk,“ myslí si Franěk z extraligového Litvínova, který se do brány stavil už jako malý. „I rodiče mi říkali, že jako brankář mám větší šanci se prosadit. Obráncem nebo útočníkem chce být hodně kluků, brankářů je míň,“ myslí si pětatřicetiletý Franěk.
Jako strážce malého území na okraji kluziště je velice blízko fanouškům. Zvláště na domácí půlce je pokřikování kotle lidí slyšet. „Člověk to slyší, ale snaží se to nevnímat a nereagovat. Samozřejmě je příjemné, když se daří a oni vyvolávají vaše jméno. To je hezké. Když jsou naopak nespokojení a pískají na vás, snažíte se situaci rychle změnit,“ vysvětluje Franěk.
Stále více pozornosti u gólmanů poutá malování na masce. Při olympijských hrách probírají komentáři zdobení helmy jako jednu z prvních věcí a brankáři si dávají záležet při výběru, jaký námět bude po sezónu zdobit jejich masku.
„Letos mě zaujal motiv hřbitova, hořícího města a duchů. Nemá to žádný hlubší význam, jenom se mi to líbilo. Loni jsem tam měl třeba Ježíše. Je těžké každý rok vymyslet něco originálního. Třeba Zdeněk Orct si tam furt píše nějaké nové hlášky z filmů,“ říká Franěk.
