„Bronzová je pro mě zlatá“
Lékaři české hokejové reprezentace Radomíru Holibkovi jeho pacienti moc volného času nenechají. Na rozhovor pro Sedmičku tedy přichází do jedné z olomouckých restaurací až pozdě večer. Ještě než dosedne, stačí mu poděkovat pacient, kterému nedávno operoval koleno. Když uznávaný doktor uprostřed hovoru vytáhne z kapsy bronzovou medaili z mistrovství světa, nejeden pohled se stočí k jeho rukám. „Má pro mě cenu zlata,“ říká ortoped z olomoucké fakultní nemocnice.
Letos jste byl poprvé na mistrovství světa jako lékař hokejové reprezentace. Jaký to byl pocit stát na střídačce? Před šampionátem jsem měl obavy. Volala mi řada pacientů, jak to, že budu pryč, když je mám objednané do ambulancí a na sál. Z toho jsem si dělal hlavu. Nakonec jsem byl velmi rád, že jsem se šampionátu zúčastnil. Bylo výborné sledovat hráče, jak se baví při zápasech, spolupracují a hecují se. Líbilo se mi, jak se na střídačce jednotliví hráči povzbuzují. Vypovídá to o jejich povahách. Rolinek křičel: „Borci, šlapeme do nich.“ Eliáš vykládal: „Pánové, přestali jsme s nimi bruslit, pojďte přidat.“ No a Jágr povzbuzoval: „Chlapi už nemůžou, pojďme je dorazit.“ Dohromady se pak na ledě chovali opravdu jako „borci“, „chlapi“ a „pánové“, kteří táhli za jeden provaz a vítězili.
Slyšel jsem, že umíte předpovídat budoucnost.
Před zápasem o bronz jsem přišel za Romanem Červenkou a říkal jsem mu, že nám jeho ruce vystřílí medaili. Pak dal tři góly a po zápase mi povídal, že jsem jasnovidec.
Pacienti přáli úspěch nebo jim vadilo, že jste neordinoval?
Byl jsem nervózní, že jsem odjel. Reakce byly různé. Část lidí nebyla spokojená a psali mi nepěkné zprávy. Jiní ale fandili a přáli nám, ať dojdeme daleko. Ptali se, jak to vypadá se zdravotním stavem našich hráčů, a hokejem žili.
Má lékař na mistrovství světa více práce?
Mezinárodní úroveň je o několik stupňů výš než naše nejvyšší soutěž. Hraje se v obrovské rychlosti a nasazení, každý do toho jde na krev. Pravděpodobnost zranění při střetech je vysoká.
Znáte spoustu hokejistů. Jste však téměř pořád v práci. Máte čas se s nimi potkávat, nebo to je jen v ordinaci či na operačním sále?
Ještě je vídám v televizi. Občas se jedu podívat na utkání extraligy. V každém klubu je někdo, koho jsem operoval. Třeba v týmu letošních mistrů z Třince jsem měl hodně pacientů. Neoperoval jsem snad z celého týmu jen čtyři hráče, proto jsem jim přál titul. Ale nemám klub, kterému bych fandil. Dělá mně radost, když hráč, kterého jsem operoval, hraje dobře. Je příjemné se pak s ním potkat v reprezentaci.
Když se rozhodujete, jestli budete operovat, hraje roli, že jde o známou sportovní postavu? Tohle neplatí jen u vrcholových sportovců, ale u všech lidí. Než se „řízne“ do člověka, tak by se mělo hodně přemýšlet. Dostává se ke mně řada profesionálů, které někdo operoval úplně zbytečně. Spousta úrazů se nemusí řešit operací, ale protože jde o známého hráče, rozhodne se ortoped, že bude slavný, a odoperuje ho. Někdy stačí na čas ortéza nebo klid. Navíc můžu pracovat s vynikajícími fyzioterapeuty Pavlem Kolářem a Michalem Trucem, kteří dokážou strašně moc, a hráči pak nemusí na operaci.
Ocitl jste se i vy na druhé straně, tedy na operačním stole?
Hrál jsem první volejbalovou ligu a utrpěl jsem i úrazy. V mládí jsem měl vykloubenou kyčel, potom přetržené vazy v koleni, mám je odoperovaná obě, stejně tak obě ramena.
Je vůbec možné projít kariérou bez vážného úrazu? Jedním z mála takto „šťastných“ je Jaromír Jágr.
Každé tělo je jiné. Jarda Jágr má výbornou figuru s dobrou silnou kostrou a slušnou muskulaturou. Někdo je sice více svalnatý, ale přitom má slabá kloubní pouzdra nebo kosti a je daleko více náchylný k úrazu.
Máte hodně práce. Jak odpočíváte? Jednou týdně chodíme přes zimu hrávat hokej. Když jsem už moc unavený, tak jedu rybařit. Jinak toho moc nestíhám.
