Bubeník rád přivádí lidi k šílenství
Když hudebníci hledají název pro svoji skupinu, inspirují se na různých místech. Třiatřicetiletý Petr Šťáva ho našel ve filmu Instinkt. Děj se mimo jiné odehrává v prostředí blázince pro trestance, který se jmenuje Harmony Bay – Záliv harmonie. Pod tímto názvem vystupuje i jihlavská kapela, jejíž tvorba je často kritiky charakterizována jako těžko stravitelná, bizarní, ztřeštěná a absurdní, dotažená do extrému, která může posluchače přivést i do blázince.
„Netuším, jestli jsme už někoho do ústavu přivedli, ale doufám, že ano,“ směje se bubeník Petr Šťáva z Harmony Bay.
Názvy skladeb jako Palindrom Lučního Koníka, Výhoda Marmelády či Koroptví Tání hovoří samy za sebe. Mísí se v nich nespočet hudebních stylů od jazzu po death metal.
Říká se, že doma není nikdo prorokem, a pro Harmony Bay to platí dvojnásob.
„V Jihlavě moc fanoušků nemáme. Myslím, že jde o hodně okrajový žánr, který málokdo pochopí,“ míní Petr Šťáva.
První kapelu založil s bratrem a dvěma bratranci. Jmenovala se Eden a hráli hlavně po zábavách. „Po třech letech jsem od toho utekl a šel si za svým. Od začátku jsem měl rád originální, technickou hru na bicí. Vymýšlel jsem si různé vychytávky,“ vysvětluje Šťáva, který se narodil v roce 1977 v Třebíči, ale v Jihlavě žije prakticky od narození.
nal jako samouk Hr
Hrou na bubny se nejprve zabýval jako samouk, později se učil u jednoho z nejlepších českých bubeníků Romana Sobotky. Dnes hraje v několika dalších kapelách a pracuje i na nových projektech. Harmony Bay je ale jeho srdeční záležitost.
„V ní se nejvíc vidím,“ svěřil se Šťáva, který kromě toho, že prakticky denně cvičí, chodí do práce. Pracuje jako manažer kvality ve firmě, která vyrábí dámské vložky.
Od roku 2004 vydal s Harmony Bay dvě desky.
„Je to náročná muzika, kterou vytváříme v počítači. Když mám v hlavě motiv, zahraju si ho na pianu a zapíšu do not. Teprve potom tuto harmonii dáváme dohromady s dalšími nástroji, které jsou v počítači. Používáme také dechy, klavír, smyčce,“ popisuje vznik skladby Šťáva.
Podle něj by nemohli hrát živě na všechny nástroje, které se pak do finální skladby dostanou, protože by jich muselo být přes dvacet.
„Nejsou lidi, kteří by byli ochotní a schopní s námi hrát,“ dodává Šťáva.
Jejich hudba je podle některých kritiků při vší té úchylnosti a experimentálnosti až na hranici geniality.
„Mám IQ 131,5, tak na tom možná něco bude,“ říká s nadsázkou Petr Šťáva.
V textech prý má rád metafory.
„Říkám tomu metafora na druhou. Na první poslech to může vypadat jako nesmysl, ale chci tím probouzet fantazii posluchače. Jsou to abstraktní věci a každý den v nich může posluchač slyšet něco jiného,“ charakterizuje své písně jihlavský bubeník.