Budějovice by si zasloužily nový bazén
Plavání zasvětila celý život. Vlasta Potužníková stála sedmatřicet let v čele oddílu, jenž v dobách své největší slávy zajišťoval plaveckou výuku pro třináct tisíc dětí z celého Jihočeského kraje, a jehož plavci závodili v Rakousku či Itálii, kde často vítězili.
Jaký prvotní impuls vedl v roce 1951 k založení plaveckého oddílu Koh-i-noor? Můj muž tehdy odcházel na vojnu, já jsem zůstala sama, a tak jsem založila plavecký oddíl. Manžel mi ho pomáhal dávat organizačně dohromady. Plavali tu především učni, kteří se učili na tužkaře. V začátcích měl klub okolo padesáti členů, ale postupně se rozrůstal.
Klub jste zakládali s vaším manželem sami, nebo vám s tím ještě někdo pomáhal? Ze začátku jsme byli sami, ale postupně se přidávali funkcionáři z tehdejšího AC Stadionu a také rodiče dětí, které u nás plavaly. Z rodičů se stali báječní funkcionáři, dělali si trenérské a rozhodcovské zkoušky a jsou u sportu dodnes.
Jak vzpomínáte na otevření českobudějovického krytého bazénu? Jeho výstavbu po dvaceti letech fungování oddílu prosadil můj muž. Tehdy sice byla v provozu letní plovárna, ale té samozřejmě chyběla střecha. Po otevření krytého bazénu se už dalo plavání provozovat a trénovat celoročně.
Zlatá éra českobudějovického plavání nastala v 70. a 80. letech. Čím byla tato doba výjimečná? Po otevření krytého bazénu v roce 1971 nastal o plavání obrovský zájem. Vzrostla výkonnost našich plavců. Překonávali rekordy a získávali medaile. Plavala se u nás první liga mužů i žen. Oddíl měl tehdy osm set členů.
Váš oddíl zajišťoval i plaveckou výuku, že? Když se otevíral krytý bazén, plavaly všechny děti od mateřských škol až po maturitní ročníky. Měli jsme ve výuce až třináct tisíc dětí, jež k nám dojížděly z Písku, Strakonic, Tábora či Jindřichova Hradce.
Specialitou tehdejší doby nepochybně byly také plavecké štafety. Ano, ale to nebyly štafety, jak je známe z dneška, tedy že pět set lidí plave sto metrů. Tehdy tisíc lidí plavalo nepřetržitě za sebou ve dne v noci. Bylo pro nás organizačně velmi náročné, aby se řetěz plavců nepřetrhnul.
Na co z té doby ještě ráda vzpomínáte? Na to, jak jsme jezdili do světa. Dostali jsme se například do rakouského Steyru, kde nás přijal starosta města. Přátelství s tamním plaveckým oddílem trvá dodnes. Podívali jsme se také do Itálie, do města Ferrara. Často jsme závody s cizími plavci vyhrávali.
Jak hodnotíte práci své nástupkyně, dnešní předsedkyně oddílu Evy Šmausové? Paní Šmausová tam nechá duši. Nemá takové podmínky jako my, ona spíše bojuje, aby ty současné podmínky uhájila. Bez ní by oddíl nefungoval. Nevidím nikoho lepšího, kdo by měl oddíl vést. Lidé dnes nejsou ochotní trávit volný čas na plovárně.
Teď jste mi nahrála na další otázku. Proč se plavání po roce 1989 dostalo na vedlejší kolej? Po revoluci dostaly individuální sporty na frak. Ke slovu se dostaly kolektivní sporty jako fotbal či hokej. Dnes má naše plavání také úspěchy, ale menší. Dříve rodiče umožňovali dětem, aby plavaly, ale dnes spíše preferují, aby se z jejich dítěte stal fotbalista nebo hokejista. Dnešní děti mají mnohem více možností než jen plavání.
Myslíte si, že je možné, aby se plavání někdy v budoucnu vrátilo na úroveň, jakou mělo v 70. a 80. letech? Možné to určitě je. Především by musela intenzita zájmu jít shora, od ministerstva školství a ministerstva zdravotnictví, protože plavání zůstává základním sportem pro zdraví. Chtělo by to, aby město postavilo další plovárnu, kde by bylo nižší nájemné, s regulérním bazénem pro tréninky a závody. Budějovice by si nový bazén rozhodně zasloužily.
Již přes dvacet let jste v důchodu. Čemu se ve volném čase nejraději věnujete? Máme zahrádku, vnoučata, a dokonce i první pravnučku. Zajímám se o genealogii, vytvářím rodokmeny. Baví mě i práce s počítačem. Hraji karty, sleduji novinky a občas se u něj rozčílím, když mi něco nejde. Důležité je, že jsme s manželem zdravotně v pořádku a že jsme na všechno dva.
