Do Bulharska se jezdilo za socíku na dovolenou k moři. Nejsem na to pyšný, ale zhruba taková byla moje vědomostní výbava o této balkánské zemi před pár lety. Sám jsem tam dovolenou nikdy neabsolvoval. Jenže to se takhle jednou seznámíte s poloviční Bulharkou a tahle země se vám dostane pod kůži. Zatraceně hluboko. Že se tam vracíte každý rok.
Když jsme plánovali letošní výpravu autem, jednu zastávku jsme se rozhodli po dvou letech zopakovat. Tou zastávkou byla Buzludzha. Nejmonumentálnější prezentace moci, kterou jsem kdy viděl. Komunistická strana v Bulharsku se koncem 70. let rozhodla, že nic není nemožné a že jako připomenutí vzniku socialistického hnutí v roce 1891 postaví na vrcholu hory Buzludzha… UFO, tedy pardon, památník. V roce 1981 byl hotov a otevřen, stál v přepočtu sedm milionů eur, stavělo ho šest tisíc lidí, pracovalo na něm přes dvacet tehdejších předních umělců a dodnes je to největší památník komunismu v Bulharsku.
Před dvěma lety jsme zaparkovali pod vrcholem hory a šli k betonovému monstru pěšky. Věděli jsme z fotek, že je obrovské, ale realita byla ještě větší. Hlavní vchod byl zapečetěný, dovnitř se však dalo dostat štěrbinou z boku. Uvnitř se odehrával postapokalyptický film, vše zničené, mozaiky z velké části oloupané, ale majestátnost dosud nevymizela. Hlavní dóm byl obrovský, polorozpadlou střechou dopadaly sluneční paprsky (dopadnout mohlo ale i cokoli z její konstrukce), a když jsme přesně uprostřed té haly tleskli, echo nám ten zvuk vracelo ještě několik vteřin.
Dotknout se hvězdy
Letos jsme dojeli až na vrchol a na věži jsme viděli několik postaviček rozhlížejících se po krajině. Takže se tam dá dostat! Vyhrabali jsme čelovku a vydali se do útrob betonové příšery. Nic pro klaustrofobiky, v úzkých podzemních chodbách musíte přeskákat díry, na jejichž dno nejde dohlédnout, a zdolat železné žebříky v útrobách věže. Přesněji řečeno 33 žebříků k vrcholu.
Všude tma, čelovka osvětlovala stěny polité krví, tedy červenou barvou, která ji měla připomínat. Tu aktivisté použili, aby vytékala z rudé hvězdy na horní části věže. Když jsme se dostali do úrovně vymlácené hvězdy, zbývalo už jen pár pater. Pohled do horské krajiny za ten výstup ale stál.
Nesdílím nostalgii po dobách nedávno minulých, ale tady člověk užasne. Užasne nad tou zbytečností, ale i nad úsilím vynaloženým ke stvoření takového gigantu na špičce hory, uprostřed ničeho. Sami Bulhaři mají ke stavbě přinejmenším rozporuplný vztah. Když jsme se naším pokořením socialistické vyhlídky chlubili kamarádovi ze Sofie, nejdříve přikyvoval, jak výjimečná stavba to je. Jakmile se řeč stočila na každoroční defilé komunistů a jejich příznivců tamtéž, poznamenal: „Už aby na to někdo konečně shodil bombu.“
