Nejnovější výzkumy dokládají, že rytíři byli profesionálové, kteří zabíjeli z nutnosti, a často pro ně nebylo jednoduché se s vražděním psychicky vypořádat.
Dánský historik Thomas Heebøll-Holm z university v Kodani studoval život středověkých rytířů a zaměřil se na to, jak tito profesionální bojovníci vnímali násilí a jak na ně reagovali.
Pomsta sestry
Z jeho studie nevycházejí rytíři jako krvežízniví psychopati, kteří zabíjeli pro radost. Středověcí lidé si nelibovali v násilí o nic více než my. Tehdejší doba však nedávala člověku příliš na vybranou. V řadě případů mu nezbylo než zabíjet nebo být sám zabit.
Thomas Heebøll-Holm to dokumentuje na případu, který se odehrál ve 14. století v Paříži. Muž tam ubil svou manželku a její bratři žádali, aby jim zaplatil za urážku, kterou smrtí sestry utrpěli. Manžel odmítl. Bratři se několikrát marně pokoušeli o smytí urážky bez použití násilí. Nakonec však svého švagra zabili. Byli pohnání před soud, ale ten je omilostnil, protože soudce uznal, že nedostali příležitost k nenásilnému řešení konfliktu.
Rytíř s posttraumatickým stresovým syndromem
Z knihy, kterou napsal o rytířství v první polovině 14. století jeden z nejslavnějších bojovníků své doby Geoffroi de Charny, vyvodil Thomas Heebøll-Holm, že mnozí rytíři měli těžké psychické problémy vyvěrající z otřesných zkušeností z bojů. Jejich přátelé byli často doslova rozsekáni na kusy a oni sami museli opakovaně vraždit, pokud chtěli přežít.
De Charny popisuje u rytířů stavy nespavosti, nechutenství nebo pocity zmaru a beznaděje. To jsou projevy, kterými trpí i dnešní vojáci a které jsou typické pro tzv. posttraumatický stresový syndrom. De Charny ve své knize nabízel řešení obtížných situací, kdy byli rytíři vystaveni velké psychické zátěži. Doporučoval, aby rytíři bojovali za správnou věc, protože to jim pomůže zvládnout stres.
