Být na poličce vedle Topolů, Šabachů a Vieweghů je bizarní pocit | E15.cz

Být na poličce vedle Topolů, Šabachů a Vieweghů je bizarní pocit

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Student Pavel Bušta napsal povídkovou knihu o dospívání Expres Praha Radotín.

Vlaková trať z Radotína na Smíchov je dlouhá jen devět kilometrů a vlaky ji i se zastávkou v Chuchli stihnou za méně než deset minut. Přesto je v životě mladého spisovatele Pavla Bušty nesmírně významná. Nejenže pro něj znamenala spojení z malého předměstí do rušného velkoměsta, ale také s ní spojil název svého povídkového debutu Expres Praha Radotín, který právě vydává nakladatelství Mladá fronta.

Poprvé v životě jste teď veřejně předčítal své dílo, navíc doma v Radotíně. Jaký to byl pocit?

Rozhodně to byl zvláštní zážitek, a nejen proto, že se na mě přišlo podívat mnoho lidí, které znám. Připadal jsem si jako na one man show, kde já jsem ten „one man“. Jelikož jsem dosud neměl to srdce nutit větší počet lidí, aby mě poslouchali, byla to pro mě nová zkušenost, a tak jsem se cítil trochu nesvůj. Nakonec ze mě však nervozita opadla a celé čtení mělo příjemnou atmosféru. Obzvlášť beseda následující po přečtení povídek byla zábavná. Jeden pán byl skutečně aktivní a o všechno se zajímal. Skoro i o můj kód k platební kartě, což se mi zpětně zdá trochu podezřelé. Podpořil k otázkám i mnoho ostatních, takže se dá říct, že jsme si nakonec skvěle pokecali.

Jaký to je pocit vidět v knihkupectví svoji knihu?

Doslova bizarní. Člověk moc neví, co si myslet, když najednou okupuje jednu poličku se všemi těmi Topoly, Šabachy a Vieweghy. Každopádně, když procházím knihkupectvím kolem své knihy, snažím se entuziasticky nekřičet, aby si o mně lidi okolo náhodou nemysleli, že jsem blázen.

Jak dlouho trvá napsat knihu?

To záleží na tom, jakou knihu píšete. Nad psaním Expresu jsem strávil zhruba rok. Čistý čas psaní je však samozřejmě kratší a já se jej neodvažuju odhadnout. Vznik knížky jsem musel nějak skloubit se školou, kamarády a dalšími, převážně povalečskými aktivitami.

Kde berete inspiraci, náměty?

Říká se, že začínající autoři by měli psát o tom, co znají. V případě Expresu je tedy inspirace poměrně jasná, pramenila převážně z mých pubertálních zkušeností. Ale například v povídce Největší kriminální kauza Dolního Poberouní se dost promítla má záliba v absurdním suchém humoru, jehož nesmrtelnými nositeli jsou angličtí Monty Python.

Kolik je v povídkách pravdy a kolik fikce?

Na to se mě ptá hodně lidí. Pokud je kniha napsána v první osobě, kdekdo se snaží ztotožňovat autora s hlavním hrdinou, ale řekl bych, že v mém případě to platí jen z menší části. Použil jsem známé reálie a některé skutečnosti, například, že jsem studoval radotínskou základní školu, párkrát i takovou epizodní historku, ale kniha je samozřejmě z té větší části fikce.

Jak se na vaše psaní kouká vaše okolí?

Převážně dostávám spoustu gratulací od příbuzných. Všechny babičky, dědečci, tety a strýčci jsou nadšení a podporují mě. Kamarádi k tomu také přistupují pozitivně, mnoho z nich se o literaturu zajímá a věnuje se výtvarnictví, hudbě.

Poznávají se kamarádi a rodina v literárních postavách?

Je pravda, že asi dva tři lidi u nějaké postavy našli rysy, kterými se sami vyznačují, takže se dá říct, že občas se někdo pozná. Ale že bych popsal vyloženě jenom postavu, kterou znám ze svého okolí, to určitě ne, maximálně jsem použil něčí výrazný charakterový rys jako základ. Teď mě ještě napadá, že pár lidí z mé rodiny se snaží na každé stránce hledat souvislosti a propojení s realitou a chodí s tím za mnou. Občas z toho trochu šílím a lituju, že jsem na začátek knihy nenapsal prohlášení „Všechny postavy v této knize jsou smyšlené. Pokud se v některé z nich poznáte, raději se tím nikomu nechlubte“.

Jak se na vaše psaní dívají vaši vrstevníci? Není psaní povídek a básniček v době Twitteru, Facebooku a blogů trochu anachronismus?

Psaní povídek a básniček se určitě mnoha lidem z mé generace jeví jako tesání klínového písma do kamene. Mám však štěstí, že se pohybuju v kruhu lidí, kteří se stále o literaturu a kulturu zajímají a nemusí si padesátkrát do dne měnit status na Facebooku. A literatura se taky jako všechno ostatní umění přizpůsobuje dobovým trendům. Psal jsem o životě puberťáka v současnosti, nikoli o výrobě šatů ve viktoriánském období.

Už píšete další knížku? O čem bude? Bude zase povídková?

Po delší době jsem začal psát souvislejší text. Měl by být větší než Expres a nebudou to povídky. Je to prostě několik vzájemně propojených příběhů. Děj je založený na trochu poťouchlé kritice některých českých kritiků a následně se přehoupne v černohumornou „saďárnu“. Ale příběh si nebude uzurpovat všechen prostor, půjde rovněž hodně o psychiku postav.

Kdy jste v sobě objevil potřebu psát?

To bylo v první třídě základní školy. Cítil jsem akutní potřebu vyjádřit své city ke spolužačce formou básně. Jelikož asi nebyla moc dobrá, nedostal jsem žádnou pořádnou odezvu, to však nic neměnilo na tom, že od té doby jsem cítil potřebu sem tam něco sesmolit. Ta mě v období nejhlubší puberty na pár let přešla, vystřídaly ji především starosti s mojí vlastní osobou. Později jsem začal psát poměrně pravidelně básně a povídky. V současné době mě psaní vážně baví a jsem za to neskutečně rád.

Máte nějaký literární vzor, oblíbenou knihu?

Vzor asi přímo ne, ale oblíbených knih mám spoustu. Zbožňuju většinu děl od Karla Čapka, Ladislava Fukse, Orwella, Tolkiena… z těch současných českých mám nejraději Jana Balabána. Jeho knihy jsou obtížné na pochopení, takže si je člověk musí číst víckrát, ale pokaždé je to zážitek, má úžasný styl vyjadřování i přemýšlení. A samozřejmě jsem si v mladších letech oblíbil Krchovského, to je takový depresivně zábavný fenomén.

Chcete se v budoucnu psaním živit?

Určitě bych chtěl, ale nedělám si iluze, že by se mi to mohlo dařit výhradně psaním knih, to u nás zvládne jen pár spisovatelů. Ale rozhodně bych chtěl dělat něco spojeného se psaním, láká mě novinařina.

Mladá fronta dělá vaší knize reklamu na dvou nádražích spojených s názvem vaší knihy, jak se vám chodí kolem plakátů s vaší fotkou?

Kolena se mi nepodlamují, ale je to podivný pocit, připadám si trochu nepatřičně. Já a na plakátu? Proč? Na druhou stranu mě to samozřejmě těší. I když jsem se na té fotce mohl tvářit líp.

Kdo je spisovatel Pavel Bušta

* Narodil se v Praze v roce 1991, žije v Radotíně.
* Po Gymnáziu Jana Nerudy pokračuje ve studiu bohemistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
* Povídková kniha Expres Praha Radotín je jeho prvotina.
* Před tím publikoval články v novinách nebo povídky v časopise Hell.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video