Jedenapadesátiletý Vladimír Holiš pochází z Rožnova pod Radhoštěm. Svůj valašský původ nezapře. Je to přímý člověk s jadrným humorem a houževnatou povahou. Než začal „Ogar zpod Pindule“ vyrábět
cimbály, dělal na šachtě střelmistra.
Jak se vůbec může stát horník specialistou na cimbály?
Havířina byla práce a muzika zase láska, která mě provázela životem odmala. Krásně se doplňovaly. Dělal jsem pod zemí špinavý a černý od prachu. Pak jsem se hezky umyl, oblékl bílou košili a šel hrát.
U člověka z Valašska vztah k hudbě nepřekvapuje.
To je pravda. Už jako malý kluk jsem tancoval v souboru Malý Radhošť v Rožnově. To jsem ještě vypadal jinak. A taky jsem zpíval. Už tam jsem se zlehka seznámil s cimbálem. Když jsem se přiženil do
Kozlovic, zakládala se tam cimbálová muzika. Byl jsem jediný cimbalista široko daleko, i když jsem uměl jen šest akordů. Později jsem vystudoval lidovou konzervatoř. V Kozlovicích jsem založil i cimbálový
kroužek, sedm let učit děcka hrát, a nakonec začal cimbály sám vyrábět.
Kdy jste si řekl, že už na šachtu nepůjdete a chcete vyrábět hudební nástroje?
Po patnácti letech hornické činnosti jsem věděl, že už mám dost. Po revoluci jsem si založil živnost. V jedenadevadesátém
roce jsem navštívil světoznámou maďarskou firmu Bohak, která vyrábí cimbály. Tam jsem uslyšel zásadní větu tamního zaměstnance, který řekl, že se na cimbálech nedá už nic vylepšit. To mě přimělo k tomu, abych naopak vylepšovat začal. A to hlavně zvuk, který máme komornější a barevnější.
Kolik cimbálů vyrobíte za rok?
Tak sedm až osm ročně. Užjsem jich za svůj život postavil kolem stovky. To není práce na osm hodin denně. Kromě toho opravujeme staré kousky. S kolegy začínáme pracovat v šest hodin ráno a skončíme večer. Jen pro představu, vyrobit cimbál je otázkou asi čtyř set hodin práce.
Je těžké naučit se hrát na cimbál?
Je to komplikovaný nástroj a spoustě lidem se zdá nelogický. Ale jinak postavit nejde. Hra na něj vyžaduje přesnost. Cimbalista by rozhodně při hře neměl moc pít, protože jinak netrefí paličkou správnou notu. Řekl bych, že do jedné promile se ještě hrát dá, ale jak se začne cimbál houpat, je vážně zle.
