Čas nejsou peníze

Jan Bílý

Jan Bílý Zdroj: Lucie Robinson

Holistický poradce, moderní šaman a pravidelný autor ZENu Jan Bílý píše v první části dvoudílného eseje o moudrých manažerech, kteří svou firmu umějí připravit na to, že jaro není věčné. Kteří nejsou omezeni představou, že vše musí stále růst a zvětšovat se. Protože vědí, že svět žije v cyklech.

Staří Řekové ještě znali rozdíl mezi oním stále dopředu pádícím časem a časem „příhodného okamžiku“, tedy tím, který se s nepatrnými obměnami stále opakuje. Ten prvý nazývali „Chronos“, ten druhý „Kairos“. To, co dříve věděl každý sedlák, by podle Jana Bílého, holistického poradce a moderního šamana, dnes zachránilo miliardy korun promarněných investic a nespočet pracovních míst. Kdybychom nezapomínali na přírodu…

Vše se děje v cyklech. To je banální poznatek, na který při ranním kafi rádi zapomínáme, neboť jsme se naučili chápat čas jako cosi, co se neopakuje. Nic není více zastaralé než den staré noviny. Také jsme si zvykli, že vše je možné mít ihned, instantně, bez čekání. Naši předci by zděšením omdleli, kdyby viděli, jak ostentativně ignoruje naše doba jednu základní pohádku, kterou za dlouhých zimních večerů výchovně vyprávěli dětem – tu o dvanácti měsíčkách. Dnes můžeme mít fialky v prosinci, jahody v lednu a klidně si v únoru odletět na Bali, aniž bychom trestuhodně umrzli kdesi ve vánici, jak se to přihodilo pohádkové maceše. A tak jsme Kairos, čas ne úprosně cyklický, vypoklonkovali ze dveří byznysu a vymazali z beztak plných diářů. Jenže smazáním zmizí dotyčné z očí, nikoli ze světa.

Smrt aneb bankerott

„Pane Bílý,“ poznávám podle hlasu generálního ředitele jedné větší firmy, kterého jsem před měsíci potkal na semináři, „potřebujeme vás. Víte, my stále ještě píšeme černá čísla a vlastně se nám daří. Jenže všichni jsou opotřebovaní, hádáme se, lidi si nevěří a nějak je to tu všechno unavené. Mohl byste přijít a něco s námi provést?“

Téměř se mi chce říci: „Tak to vítejte v klubu!“ Nedělám to, nejprve totiž musím zjistit, jak dalece si je vedení schopné přiznat, že se firma ocitla v hlubokém podzimu. Protože podzim je v byznysu tabu. Máme kulturu povinného jara a léta. Léto a jaro pro nás znamená růst. A ještě lépe, růst růstu. Podle hluboce zakořeněného přesvědčení ten, kdo neroste, upadá. A úpadek vnímáme jako smrt, konec, nebo jak můj dědeček, finanční úředník za první republiky, říkával „bankerott“. Nejsem etymolog, ale to slovo má pro mě kouzlo spojení „banky“ a rozkladu, německy „verrotten“. A jestli se nepletu, tak se v současnosti nejen mnoho firem, ale celý náš finanční sektor blíží listopadovým Dušičkám. Všichni to tušíme, málokdo o tom mluví a svět dělá, jako by bylo možné 31. října zastavit čas, na pár měsíců strčit hlavu pod peřinu a mávnutím proutku slavit opět jaro.

Je příznačné, že pokud jste poradce, téměř nikdy vás firmy nekontaktují na jaře či v létě. Myslím tím samozřejmě jejich vnitřní cyklické hodiny, a nikoli běžnou roční dobu. Na „jaře“ se firma rodí, dává se s velikým nadšením a minimálním třením dohromady. Je ve stadiu startupu neboli klíčení. Vše se zelená, lidé pracují bez reptání a za málo peněz dlouho do noci, neboť to, co dělají, je baví. Struktury se formují téměř samy od sebe a podle organické potřeby celku (firmy), nikoli podle předem vymyšleného plánu „shůry“. Tím je postaráno o koncentraci na výsledek, nikoli na hierarchii. Komu se to nelíbí, ten prostě odejde a na jeho místo přijdou hned dva noví, kteří jako by byli přitahováni čímsi magickým. To magické je růst a ten je dnes synonymem pro úspěch.

Památný dub v Černošicích už zažil tolik slibných jar a krutých zim.Památný dub v Černošicích už zažil tolik slibných jar a krutých zim. | Petr Kubin

Léto těžkne úspěchem

Po firemním jaru přichází „léto“. Podnik expanduje, dobývá cizí trhy, zisky jdou nahoru a všichni mají pocit, že takto to bude už navždy. Zároveň s materiální úrodou však roste i byrokracie. Zahrádka se pomalu, ale jistě plní nejen šťavnatými ředkvičkami, výstavními cuketami a přehršlí sladkých jahod, ale i zarůstá plevelem předpisů, zápisů z porad a vyplňování zbytečných excelových tabulek. Tento plevel ale ještě nikoho nebolí, neboť ovoce je výstavní a je ho hodně. V této nejvíce materiální fázi roku dochází také k zajímavému jevu. Lidé již nepracují s nadšením, ale především pro peníze. Z těch, kteří se cítili povoláni, se stávají zaměstnanci. A protože zaměstnání je to, co nás zaměstná natolik, že si nevšimneme, že jsme ztratili poslání, je na vrcholu léta v téměř každé firmě již zaděláno na krizi. Byť si toho ještě málokdo všimne. Fokus se přesouvá z „Co?“ na „Co za to?“

Každý sedlák začíná od žní dělat zásoby na zimu. Na rozhraní mezi červencem a srpnem se dříve slavil důležitý obětní svátek, který se u našich keltských předků jmenoval „Lughnasadh“. Do podzimu je ještě daleko, počasí láká k nicnedělání u přehrady, vše jako by se pohybovalo samo, a když ne holubi, tak aspoň borůvkové koláče létají člověku přímo do úst. A právě v tento čas hojnosti je „obětován král léta“. V jistém mýtu bylo jedno z královských dvojčat, to, které vládlo od zimy, dokonce skutečně zabito. Proč, proboha? Vždyť všechno tak krásně funguje!

Oběť letního krále má hluboký smysl. Právě na vrcholu rozkvětu je nutno společnost upozornit na konečnost všeho a na to, že nic neroste do nebe. To je jeden z mála zcela základních přírodních zákonů, nepřehlédnutelných asi tak jako gravitace. Populace ryb v rybníku by se stálým růstem rychle zahubila, jabloň, která by analogicky k naší ekonomice vykazovala každý rok 3% růst, by po pár letech první podzimní vichr lehce vyvrátil z kořenů. Obětování letního krále je drastické připomenutí, že je třeba myslet na zimu, jinak ji nepřežijeme. Ale vyprávějte to managementu nějaké právě na vrcholu prosperity se nacházející firmy. Pokud vás přímo nevyhodí, budou vám do očí tvrdit, že to, co firma právě prožívá, ještě zdaleka není vrchol. „Jak čeho,“ máte chuť podotknout. Ale nechcete jim kazit náladu. Ono se to ani nedá.

Řekové ještě znali rozdíl mezi oním stále dopředu pádícím časem, který pojmenovali Chronos (na snímku). A časem „příhodného okamžiku“, tedy tím, který se s nepatrnými obměnami stále opakuje, tomu říkali „Kairos“.Řekové ještě znali rozdíl mezi oním stále dopředu pádícím časem, který pojmenovali Chronos (na snímku). A časem „příhodného okamžiku“, tedy tím, který se s nepatrnými obměnami stále opakuje, tomu říkali „Kairos“. | Petr Kubin

A zvadlé zas listí…

… šustí a svistí, učil jsem se nějakou povinnou říkanku na základce. Vlastně se tomu docela divím, neboť to bylo za éry, která mermomocí chtěla všechno dohnat a předehnat. A podzim k nadšenému budování nějak nepasuje. Základní chyba firmy na podzim je, že se chce vyhnout bolesti. Psychologové také říkají svému stínu. Jak víme, na podzim se stíny dlouží a po ránu je chladno. Takže, protože můžeme, zapneme topení a děláme, že je léto. Především před zaměstnanci. Ti si zvykli na to, že odměny jsou samozřejmost a vše jde jaksi automaticky, neboť jsou na to směrnice od vedení.

Kdysi jsem přirovnal firmu na podzim k medvědu. Pokud by se choval jako naši kapitáni byznysu, začal by v říjnu pobíhat po lese a na různých místech měřit teplotu. Chvíli by stačilo, že na paloučku na výsluní je ve dvě odpoledne pořád ještě teplo. Pomalu by se ho ale zmocňovala panika a začal by svolávat porady lesních zvířat. Co s klesající teplotou? Mnout si tlapy a dělat že nic? Pozvat do lesa pár mladých zajíců, aby to tu rozhýbali? Nebo vyslat všechna zvířátka na nějaký hodně drahý kurz krizového managementu?

Nic z toho medvěd neudělá. Přes léto se nažere malin a slovenských turistů, a když sluníčko pomalu přestává hřát, začne se těšit na zimní spánek. A vybuduje si pelech. Na to jsme si jako malé děti s oblibou hráli. Pamatuji si ještě, jak to bylo skvělé, zalézt do z matrací vybudované sluje a – snít. Nedávno jsem se skupinou studentů speciálního výcviku byznysových souvislostí hledal, co by tedy firma měla dělat na podzim. Zde pár návrhů: Uctít, co se povedlo v létě. Rozhodnout, co je nutno odložit jako nepodstatné. Pochopit, že podzimní melancholie není „nemoc“, ale „zdroj nebo klíč k vlastní esenci“. Rozhodnout, co je klíčová kompetence firmy a co třeba „zachránit“ přes nastávající zimu.

A co dělat v zimě? Asi nejlépe na chvíli přestat usilovat o jaro. Vydechnout a relaxovat. Oživit mýty a pohádky, které nám vyprávějí o tom, jak přežít v časech krizí a velkých, globálních změn. A nechat nové nápady, vize a sny, aby se pomalu vynořily z našeho podvědomí tak, aby se na jaře, které je před námi, mohly realizovat.

Ale to vše lze dělat jedině tehdy, když medvěd, tedy firma, má z léta sádlo pod kožichem. To se dnes bohužel podaří jen málokteré firmě, neboť namísto pochopení cyklů a úcty k přírodě jsme propadli iluzi, že – lze mít kdykoli fialky v zimě. A zapomněli, že se za to platí, někdy umrznutím.

V druhé části v příštím ZENu se podíváme na to, jak cyklický čas ovlivňuje naše partnerské vztahy.