Pro firmu Bertero pracoval dlouhých jedenadvacet let. Vyráběl textilní vložky. Byl spokojený a o jiné práci nikdy nepřemýšlel. Francouzský majitel ale letos ukončil výrobu. A tak se ocitnul druhého prosince na úřadu práce. Poprvé ve svém životě.
„Firma se k nám zachovala dobře. Slíbené odstupné jsme dostali. Snad i proto neztrácím optimismus,“ svěřil se redaktorovi Sedmičky asi čtyřicetiletý muž. Jmenuje se Karel a věří, že bez práce dlouho nebude.
„Myslím si, že něco umím a zkušenosti mám taky. Nezaměstnaný jsem navíc teprve druhý den,“ dodal.
Stejně jako mnoho dalších lidí na Liberecku i jeho propustili k třicátému listopadu. Prvních prosincových dnů proto využil k tomu, aby se zapsal do evidence.
Ke stejnému kroku se odhodlal i redaktor Sedmičky. Chtěl zjistit, čím si čerstvě propuštění lidé musejí na úřadu práce projít. V roli nezaměstnaného proto vyrazil ve středu druhého prosince do budovy bývalého Elitexu.
Epicentrum chřipkové epidemie
Na místo, kde liberecký úřad práce sídlí, doráží po desáté hodině. Přízemí, v němž se nový uchazeči o zaměstnání evidují, již připomíná čekárnu obvodního lékaře v epicentru chřipkové epidemie.
Ti šťastnější se dostali ke stolu, kde vyplňují papíry. Ostatním musí stačit parapet u okna či vlastní koleno. V místnosti ale vládne klid. Čas od času jej naruší pouze malý kovboj, kterému neustále vypadává plastová pistole z ruky.
Obsazené jsou i všechny informační portály ministerstva práce a sociálních věcí se seznamem volných míst. U jednoho stojí mladík v kšiltovce, v dalším listuje silnější muž v letech a v tom posledním asi padesátiletá žena. Liberecký závod společnosti Mocca zrovna hledá řidiče vysokozdvižného vozíku. Nástupní plat dvanáct tisíc korun. Žena se u nabídky na chvíli zastaví, něco si opíše a pak zmizí neznámo kam.
Redaktor mezitím vyplnil žádost o zprostředkování zaměstnání. V rukou má lístek s pořadovým číslem 179 a čeká, až na něj přijde řada. V čekárně je ale ještě spousta „starých známých“. Lidí s nižším pořadovým číslem, kteří se k zápisu u úředníků dostanou dřív.
Svoji pozornost proto redaktor opět směřuje k informačním portálům. U dvou se již osazenstvo vyměnilo. U toho třetího stále sedí silnější muž v letech. Chvíli ho zajímá místo zámečníka, a pak se dívá na inzeráty firem, které hledají programátora. V jeho případě, zdá se, je hledání volného místa spíše možností, jak si zkrátit čekání, než opravdovou snahou něco najít.
K portálům se vrací i žena, kterou zaujala nabídka na řidiče vysokozdvižného vozíku. Na „jejím“ místě, je ale obsazeno. Seznamem volných míst listuje mladý muž v brýlích.
„Je tam prd. Úplný prd,“ zahlásí z ničeho nic. „Raději budou zaměstnávat cizince za deset tisíc měsíčně,“ uleví si nahlas a opustí budovu úřadu práce. Drobná blondýna sedící naproti se tím ale nenechá rozhodit a pokračuje v živé konverzaci. Z toho, co říká, je jasné, že podobné štěstí na zaměstnavatele, jaké měl Karel ve zkrachovalé firmě Bertero, nemá.
„Jdu žádat o podporu a doufám, že co nejrychleji najdu práci. Soukromník, u kterého jsem pracovala, mě propustil a za poslední dva měsíce mi ani nedal plat,“ stěžuje si svému známému.
Sedm minut s úředníkem a je po všem
Přesně po šestapadesáti minutách čekání se dostává na řadu i redaktor. Na tabuli se rozsvítí číslo 179 a on může s vyplněnou žádostí o zprostředkování zaměstnání vstoupit do kanceláře zabývající se evidencí nezaměstnaných. V místnosti sedí dva úředníci. Jeden z nich pozdraví a nabídne redaktorovi místo.
Zkontroluje jeho žádost a požádá o občanský průkaz. Do této chvíle je všechno v pořádku. Potíž nastává ve chvíli, kdy redaktora požádá o zápočtový list. Ten u sebe samozřejmě nemá. Chce ale dohrát svoji hru až do konce. Úředník mu proto dává podepsat čestné prohlášení, kde se zaváže k tomu, že k třicátému listopadu opravdu ukončil své zaměstnání. Dohodne se s ním, že zápočtový list přinese příště.
Nakonec je redaktor seznámen s termíny svých schůzek a do sedmi minut propuštěn. Rychle, profesionálně a bez emocí. Stovky nezaměstnaných během prvních tří dnů každého měsíce by asi jinak nebylo možné zvládnout.
