Jarmilu Křížovou znají z dětského oddělení knihovny stovky nejmladších čtenářů. Přes dvacet let jim radila, která kniha je pro ně ta pravá. Vyprávěla jim nejen o titulech, které si mohli půjčit domů, ale i řadu příběhů, které sama zažila.
Teď si je mohou všichni přečíst. Knihu Do bytu psa nechci! představí Jarmila Křížová při sto pátém výročí Městské knihovny Litvínov. V pátek 18. listopadu se lidé dočkají i veřejného čtení.
Celý život jste pracovala s knihami, máte vystudovanou knihovnickou školu, takže jste jistě tušila, že vydat knihu nebude snadné. Bylo to těžší, než jste čekala?
Kdyby neexistoval internet, po prvních deseti pokusech to vzdám. Oslovila jsem snad šedesát nakladatelství, která vydávají knihy pro děti a o zvířatech. Osmdesát procent z nich vůbec neodpovědělo. Pokoušela jsem se poprosit o radu i jednu velvarskou knihovnici, která vydala už tři knihy, ale i ona mlčelat. Přestože pomoc nabízí.
A zbylá vydavatelství?
Ti odpověděli způsobem, že do e-mailu vložili předpřipravenou větu, že knihy s touto tematikou nevydávají. Nechávala jsem to být. Jen jednou jsem se neudržela a odepsala, že jsem celý život pracovala v knihovně, knihy jsem objednávala a vím dobře, co která vydavatelství uvádějí na trh. A že by mi tedy bylo stokrát milejší, kdyby odpověděli, že grafomanů je na světě mnoho a kniha nestojí za nic. Na to už samozřejmě nereagovali.
Měla jste chuť to vzdát?
Prvním reakcí, že kniha možná stojí za vydání přišla od redaktorky z Nakladatelství JOTA. Dlouho si se mnou dopisovala, chtěla po mně i některé věci do knihy doplnit. Pak se ale na dlouhou dobu odmlčela a nakonec mi přišla zpráva, že knihu bohužel nevydají.
Kdy jste tedy uspěla?
Když jsem objevila nakladatelství Zdeněk Bauer. Byla to ohromná náhoda, protože o nich jsem nevěděla, že knihy vydávají. Mají spoustu jiných aktivit a činností. Proto jsem byla překvapená, když se na jaře ozvali.
To musel být úžasný pocit vítězství, že?
Tu noc jsem nemohla vůbec usnout. Bylo to krásné. Ale čekala mě ještě spousta práce, s majitelem jsem se nikdy neviděla, vše jsme řešili po e-mailu. Naštěstí mi ani příliš nezasahoval do textu. Když jsem nakonec výtisk dostala do ruky, už to se mnou téměř nehnulo. Vydat knihu je vyčerpávající. Moc mě však potěšilo, do jaké společnosti jsem se dostala. V tiráži jsou vypsané knihy, které před tou mojí nakladatelství vydalo. A jsou tam takoví velikáni, jako například Karel Čapek a jeho některé dosud nepublikované texty. Nebo kniha Mýtus zvaný Stínadla od Miloše Dvorského.
Vypadá to, že napsat knihu bylo jednodušší, než ji dostat na pulty knihkupectví. Je to tak?
Měla jsem ji napsanou velice rychle. Začala jsem vybrané příběhy sepisovat okamžitě, co jsem odešla do důchodu. Humoristicky popisuji příběhy mojí rodiny a našich mazlíčků, které jsme za patnáct let vychovali. Nebylo těžké si vzpomenout, protože řadu příběhů jsem vyprávěla dětem při akcích v knihovně.
Takže budou některým čtenářům povědomé?
Asi ano, ale ti budou už dospělí. Nicméně to není vyloženě dětská kniha. Je humoristická. Přesto ji mohou číst i děti, hned jak se naučí číst.
V oddělení knihovny, kde jste pracovala, asi nezůstalo mnoho knih, které jste nečetla?
Přečetla jsem snad všechno, co jsme v dětském oddělení měli. Knihy jsem ale četla po nocích. V knihovně bylo příliš mnoho práce, tam se rozhodně číst nedalo, jak si mnozí myslí.
O jaké knihy měly děti největší zájem?
Když jsem odcházela do důchodu, právě byly mezi dospívajícími na pomyslném vrcholu knihy čarodějnické a nejrůznější upírské série.
A co jste v dětském věku četla vy?
Tehdy se hodně vydávala ruská literatura a tu příliš nemusím. Spíš jsem hltala vše, co bylo tehdy zakázané. Případně jsem se řídila heslem, že čím tlustší, tím lepší.
Kromě řady zvířat píšete i o vaší rodině. Jak se jim kniha líbí?
Oni ani netušili, že knihu píšu. Manžel sice věděl, že něco sepisuji, ale když jsem mu jednou odpoledne podala knihu, koukal hodně překvapeně. Sem tam mu něco předčítám, hlavně pasáže, které jsou i o něm. A vypadá to, že se mu líbí. A pochválil mě, že to tehdy tak opravdu bylo. Jediný, kdo něco tušil, byla nejmladší dcera, protože mám počítač po ní a ona mi pomáhala s některými programy, které jsem potřebovala při korekturách.
Ani ona knihu nečetla?
Až teď nedávno. Byly jsem spolu na procházce, takže jsem se jí konečně zeptala, jestli se za mě bude stydět. Ale naštěstí prý ne.
Doma vám teď přibylo štěně. Dočkají se čtenáři dalších příběhů?
Prvotina má patnáct kapitol. V každé popisuji, jak jsme přišli k novému zvířátku. Začíná to příběhem, kdy jsme se museli přestěhovat ze zbouraného Dolního Jiřetína do paneláku na janovské sídliště. Mít psa v malém bytě, to opravdu nešlo. Od toho se odvíjí i název knihy. Tehdy jsem tolerovala snad jen pavouka Alberta v rohu místnosti. Pak jsme se ale přestěhovali do rodného domu mého muže do Horního Jiřetína a zvířátka se jen hrnula. Končí to tím, že už chybí jen kůň. A i ten už se u nás na zahradě objevil. Dokonce mám tuto historku sepsanou. Ale to bude úplně jiná kniha, jinak tematicky pojatá, pokračování to asi nebude.
Takže jako spisovatelka rozhodně nekončíte?
Mám už napsanou druhou knihu, opět humoristickou. Tentokrát na sebe povídky nenavazují. Jestli ji ale někdo vydá, to se teprve uvidí. Počkám si na ohlas té první. Sepisuji už i třetí, ale jak jsem už řekla, to bude úplně z jiného soudku. Zatímco ty první dvě se mi psaly velmi lehce, u této musím velmi přemýšlet. Je to na mnohem závažnější téma.
Většina lidí vás zná jako bojovnici, která se umí ozvat. Vašich článků je na internetu velká řada. Co vás vede k reakcím na případné bourání Horního Jiřetína?
Už jsem přišla o svůj domov třikrát a nechci to zažít znovu. Je velký rozdíl, když o domov přijdete dobrovolně, nebo vás z něj chtějí vyhnat. Proto reaguji na dění kolem těžby uhlí, která náš domov ohrožuje. Ať už sama od sebe, nebo proto, že mě požádá některá z organizací. Zrovna nedávno tu točila televize, protože se mi nelíbilo, že nás otravují realitní agentury s nabídkou na odkup našeho domu. To mě velmi rozčílilo. Můj muž se narodil v rohu naší současné kuchyně. Celý dům jsme opravili a ještě je tu spousta práce. Jenže je to náš domov a máme ho rádi. Je od nich sprosté, že nám posílají takové dopisy. Nic prodávat nechceme a nebudeme!
Jarmila Křížová
Narodila se v roce 1952 v Jablonci nad Nisou, žije v Horním Jiřetíně.
Vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze.
Vedla dětská oddělení knihovny v Říčanech, Kladně a 22 let v Litvínově.
